Sotva skončil závod na 3K. Emoce vyprchané, tak naskočila myšlenka na závod zítřejší. Šup na regeneraci. Vyklusat k jezeru a o samotě si urovnat myšlenky, najíst, namasírovat s MetaXtrenem a spát.

Ráno se budíme s vědomím, že přes noc pršelo a už tak mokrá trať dostane zajímavý nádech. Tichá snídaně a myšlenková příprava na blížící se start provází každého z nás. Do festivalky se přesouváme hluboko za tmy, abychom si v klidu mohli vše připravit a nachystat. Při rozcvičení se skočím podívat na změněné kombinace u Platinum ringu a dalších ručkovaček, abych nebyl v závodě překvapený. A skutečně. Kombinace jsou změněné. Hodina do startu a já do sebe dostanu pár doušků vody a Enervit PRE-sport. Zavřen ve vlastním světě se jdu protáhnout a rozběhat před startem.

Coach Pain pronáší svou motivační řeč, vteřiny ubíhají a start hlavního pole Elitní PRO DIVIZE na Mistrovství světa OCR se nezadržitelně blíží. Na startovní povel se tentokrát téměř dvousethlavá vlna pouštíme na start všichni najednou. V prvním kopečku bojujeme o místo k sěhu a následného stoupání sjezdovkou hned na prvních stovkách metrů. Loktovačky a pokopané achilovky nejsou nic neznámého. Hned na první sjezdovce se had závodníků trochu natahuje. Přísné stoupání promáčenou sjezdovkou se na prvních 5ti kilometrech opakuje čtyřikrát. Míjíme místa, kde jsou natažená lana, která v tom uklouzaném terénu bývají  víc než výborným pomocníkem. Sběhy jsou fakt o vypnuté hlavě. Každý krok čekám, kdy to někam ustřelí a letím po hlavě dolů. Jsou místa kdy boty vůbec nefunguji a ucpaný vzorek je jak mýdlo. Do prvního stoupání jsme šli všichni tak nějak u sebe. Ale jak byl první sběh, tak se to hrozně natáhnou. Nejde mi to do kopce úplně svěže. Trochu se trápím a čekám, kdy se mi to zase rozeběhne. Každým dalším sběhem, se ovšem špička vzdaluje o kousek víc a víc. Překážky zatím jednoduché doplněné asi o troje plazení pod ostnáčem. Však moje záda a dres mají věčnou památku. Až při návratu do festivalky nás čeká významnější ručkování, které na mokrých trubkách je trochu risk, ale dávám v pohodě. Úplně dole u festivalky je mega vlna a následně tašky s pískem. Do každé ruky dostaneme jednu a jdeme opět do sjezdovky. Nesmíme to nést na zádech. Jen ruce. Zkouším omotat kolem zápěstí, což trochu nošení ulehčuje.

Po taškách s pískem je krátké seznáme s překážkou La Gaffe. Pohyblivé tyče na překlápění. Zábavná věc, jen kdyby organizátoři neměli strach z toho, že to víc lidí nedá. Tyče měli kvůli dešti namotanou pásku. Jasně, že to je pak o dost lehčí.

Po posledním průběhu festivalkou, kam se dostaneme opět až před cílem přichází čas na gel. Mám jich v taštičce několik…MĚL!!! Vezmu ledvinku do ruky a je úplně roztržená. Sakra, mám před sebou ještě tak hodinu a půl a všechny mé gely jsou někde pod ostnáčem. No tak to uvidíme, kdy mi vypne. Jdeme dál ono se ukáže. Při dalším stoupání směrem k vrcholku sjezdovky mě začínají doprovázet křeče do žaludky. Nutně si potřebuji něco dát. Uprostřed stoupání nás čeká Starway to heaven. Na mokré prkna jdu s respektem, ale dávám. Jenže při vracení nestoupnu dole na desku, ale do slámy. „Znova?“ Jakože mám jít znovu? Rozhodčí jen nekompromisně přikyvuje. Hlavou mi bleskne, jak jsem na stejné překážce skapal v Holandsku. Ne ne pryč s tou myšlenkou. Na začátek a stejným stylem na konec a až na prkno. Hotovo. Bohužel skupina, které jsem se držel je pryč. Soužím se kopcem až ke stěně po které se ručkuje na které navazuje plazení pod ostnáčem do sjezdovky. Už se modlím ať jsem nahoře. Mám mžitky před očima, ale vidím vršek. U Urban Sky je i občerstvení. Nemůžu asi nic už zkazit. Hodím do sebe kousek banánu a trochu vody. Přejdu překážku bez problému a konečně přichází chvíle, kdy můžu natáhnout krok. Sotva se však rozeběhnu, tak musím zastavit. Banán semnou nechce být a odložím si ho do roští. Po dalších metrech opět znovu i se vším co v žaludku zbylo. 

Následuje úsek, který se moc nepamatuji. Vybavuji si seběh po MTB trati dolů, kde mi to ujede a natluču si záda. Pomáhal mi na nohy kluk, kterému jsem já kilometr dál protahoval nohy od křečí. Jinak moc nevím co tam bylo nebo nebylo. Až návrat pod sjezdovku k festivalce si začínám vybavovat. Šplh a následné ručkování dávám, ale šíleně pomalu oproti ostatním. Úplně mi došlo. Jako bych běžel blátem.

Zbytek trati dokončuji co mi tělo dovolí a jsem rád, že můžu padnou v cíli. Anebo se propadnout a někam zmizet? Být na takovém závodě bez energie a gelů je záruka, že to nedopadne dobře.

Skončil jsem někde okolo 50. místa a mám nad čím opět přemýšlet. Jestli svou chybou jsem si roztrhl ledvinku. Či vinou různých zranění nebyla forma taková, jaká měla/mohla být. Stalo se. Je třeba si z toho vzít to co se povedlo i nepovedlo a pro příště to vyladit lépe.

Jediné co fakt hodnotím pozitivně je to, jak jsem bral závod jako takový. Že to bylo MS? Že tam byli nejlepší borci co to běhají? Fajn o tom popřemýšlet ale až po závodě. Tady vidím dost velkou změnu k lepšímu od ostatních letošních závodů. Jirka Kastner bude vědět o čem mluvím. Ale na druhou stranu. Bylo to MS a žádný pouták. Konkurence byla prostě největší jakou lze potkat v současné době na tratích OCR.

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“40″ exclusions=“441,444″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“fade“ cycle_interval=“8″ show_thumbnail_link=“1″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]

Překážkově to bylo jednoduší než Evropa. Na druhou stranu profil traťi zejména na začátkem byl hodně přísný. Celkově jsem však zklamaný z organizace. Všechno super, trať, překážky, zázemí. Ale chyby, které naskakuji ve výsledcích? Stále dokola? Nikdo neví, kdo jak doběhl? Limity na štafety, které jsou plné už týdny dopředu? Tohle na MS moc nepatří.

Radost mi dělá super výsledek Tomáše Tvrdíka, který skončil v TOP20 a Verči Vytinové, která si donesla náramek a umístění v TOP10 v AGE group. Všechno pak uzavře Marek Kadrmas s Romanem Malihou, kteří mají placku ve své věkovce.  

Chtěl bych poděkovat partnerům, kteří mi důvěřuji po celou sezónu. Trenér Honza Pernica, který mě připravil v rámci možností, jak nejlépe to šlo. Neměl to jednoduché, když jsem si každou chvíli něco udělal. Icebug running za botky kterým můžu věřit na každé kroku. ENERVITu za to že jsem zapomněl co jsou křeče a naopak dostal energii, před, po a během. Prostě vždy když byla třeba. MetaXtren, který pečoval o moje ruce a nohy během odpočinku, V neposlední řadě SWEEP Sport, který nás oblékl od tréninků až po závody. Dostali jsme skvělé fungující oblečení. Že jsem tam odjel v relativně dobrém stavu patří velké díky pro Romana Karpíška. („co vás bolí?“…“levé rameno, levá achilovka, pravé koleno a záda…takže čím začneme?“).

Díky moc vám všem. Bez vás by ta cesta byla hodně obtížná, né li nemožná.

Nasednout na letadlo a domů…teď nechci nějakou dobu vidět běžecké boty a vše co s tím souvisí. Bylo krásné, ale bylo toho dost.

 

 

Technické okénko:

 

 

Volba stejné jako včera –   Zealy3 od Icebug. Na trati byla místa, kde nezabíralo nic. Ale jinak suprový spolehnutí. Přesně to co od nich čekám. Že je nazuji a držím. 

 

 

 

Večer i před startem si s iontový nápojem Enervit G dám magnesium a PRE-SPORT gel. Po doběhu Enervit R2 regenerační drink.

 

 

 

Na startu již tradičně v závodních věcech od SweepSport. Tentokrát ale v posvátných národních barvách. Ten dres je tak nádherný.

 

 

 

Tentokrát přichází na řadu zelený MetaXtren.  Překážky mají pásky a při druhém zhoupnutí si trhám mozoly na dlaních.