Jizerská 50 je mezi lyžaři pojem. Pro mě až do dnešní zimy příležitost podívat se na prima závody v televizi s pocitem, že to jsou šílenci jet takovou vzdálenost. To bych se ovšem nesměl nechat vyhecovat od Karolíny Preislerové z Enervitu. Že to v pohodě dám. Já, co jsem toho na běžkách najezdil asi tolik jako autem nacouval? Výzvy já ovšem rád.

Běžky jsem zařadil do zimní přípravy. Objednal si sníh na pole za barákem a mohlo se začít. Klasiku jsme si se sousedem prošlapali na poli.  Na skate jsem ovšem musel jezdit do Liberce. Trénovat se tedy dalo skoro, jak se mi zachtělo.

Čas mi utekl celkem rychle a já stál v obchodním domě Severka, kde se vydávají závodní čísla. Tam to na mě trochu dolehlo. 50tý ročník, atmosféra, pro Enervit výjimečná událost a do ruky mi přistálo startovní číslo 91. Do první vlny? Pro někoho se stylem dupajícího medvěda? Ok jak chcete.

Po příjezdu do Bedřichova jsem si prošel arénu a začal se pomalu připravovat na start. Ještě jsem si stihl všimnout, že tu je Helča Erbenová a Bezvaběžky.cz. Dokopala mě k tomu, abych dotáhl své běžky ,aby mi tam vykouzlila nějakou tu zázračnou mázu. Urychlovače, struktury a kdo ví co ještě. Je pravda, že jsem pak své běžky nepoznával.  Nikdy jsem na žádném takové závodě nebyl, tak nevím, jak to chodí. Největší strach jsem měl ze startu, jak mě začne válcovat druhá vlna a abych nikoho nestřelil nebo mu nepřepůlil hůlku. Asi by z toho neměli moc radost.

Odstartováno. Všech 600 závodníků se dalo do pohybu přímo do úzkého koridoru, který byl na konci areálu před prvním stoupáním. Píchal jsem, jak o život aby mě ty z druhé vlny nedali ještě na stadionu. První kilometr byl hodně kyselý. Nebylo pořádně místo. Bál jsem se ostatních. Ať už jsou kopce a trochu se to natáhne. Běžky mi jeli perfektně. Na sjezdu před stoupáním na Kristiánov jsem si myslel, že vystoupím a porazím stromek vedle traťi, jak mi to jelo. Dál se začalo stoupat na Kristiánov a já měl v hlavě ať se tam dostanu hlavně do hodiny což byl limit. Povedlo se. Poprvé a naposledy jsem zastavil a dal si teplý ionták na traťi. No nebyl to úplně dobrý nápad, protože jsem vypadl z tempa, ale dalo se to rozjet. Dál se pokračovalo v nekonečném stoupání. Stylem dupajícího medvěda s hlavou upřenou do sněhu jsem ukrajoval metr za metrem. Ještě do toho celé to stoupání od stadionu až nahoru svítilo sluníčko. Což o to, ideální počasí. Ale já se totálně vařil ve vlastní šťávě. Jak kdybych byl ve skleníku. Celou tu dobu nahoru ze mě lilo. Střídal se mokrý a mokřejší sníh a bolelo to malinko …fakt jen malinko.

Nahoře se trasa konečně trochu narovnala a mohl jsem rozbruslit ty zatavené nohy. Sem tam mě někdo předjížděl. Já zatím nikoho. Ale to určitě přijde ke konci. Tady se mi hodilo šoupnout do sebe gel od Enervitu ať někde neskapu na trati. Vezl jsem si i ionták G Sport kdyby byla žízeň. (skutečně byla) Tempo se začalo celkem svižně rozjíždět. Jen jsem se nějak do toho rozjezdu nezapojoval. Sem tam jsem se i chytal s ostatníma, ale to abych moc nepřekážel. Další občerstvovačky jsem projel a využíval svých zásob.

Při pohledu na hodinky jsem viděl, že jsme za půlkou a docela to odsýpalo. Konečně jsem začal i předjíždět některé závodníky. Moje zlomené sebevědomí se trochu léčilo. Prošel jsem si lehkou krizí EGA, tu jsem však zahnal taky gelem. Hřebínek jsem prosvištěl bez zastavení. Nechtělo se mi ani brzdit, protože mi lyže jeli fakt dobře ve stopě.

Otočka u Bílé kuchyně však byla jak náraz do zdi. Rozbředlí sníh v úzké stopě…já snad úplně zastavil. Měl jsem pocit, že šlapu na místě v blátě. Úplně mi došlo.  Hodinky ukazuji ještě dost kilometrů do cíle. V ten moment mi došlo, že odtud už to bude asi dost bolet. Jediná cesta, jak z toho ven bylo přidat a zatnout zuby. Zavěsil jsem oči na prvního závodníka přede mnou, pak na dalšího a dalšího. Moc jim to nechutnalo stejně jako mě. Ale věděl jsem, že až do cíle nesmím polevit. Poslední kopečky si moc nepamatuji. Ruce mi vypovídali službu a nohy byly jak z másla.

Někdo u trati hlásí, že je to poslední stoupání před sjezdem. Opírám se do toho ještě víc…výjezd, sjezd na stadion a pokus o spurt. Ano hrdě hlásím, že jsem tu holčinu udolal v cílové rovince.

Do cíle jsem přijel docela na kaši, ale měl jsem z toho úžasný pocit. Bylo to něco úplně nového a věřím, že to nebylo naposledy co jsem stál takto na startu. Třeba příště opravdu ta 50tka.

Na závěr musím ještě jednou poděkovat Helče Erbenové a bezvabežky.cz. Jelo mi to fakt výborně. Enervit taky nezklamal a na trati nepřišla žádná výrazná krize.

Teď už jen kopnout do sebe regenerační R2 a pár sušenek z cíle (snědl jsem celou misku) a můžu začít vstřebávat dojmy.

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“23″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“shuffle“ cycle_interval=“8″ show_thumbnail_link=“0″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]