Když bereš musíš i dát aneb strečink je základ

Poslední závod v Bořeticích je už za mnou. Pomalu se vytrácí závodní euforie a přichází návrat do tréninkového procesu. Sice bez závodního cíle, ale zato intezivně, abych co nejvíce využil přívětivé počasí do příchodu sychravého podzimu.

Objemy byly podobné s postupně narůstající intenzitou. Týden co týden jsem plnil dávky a těšil se, že si buduji dobrý základ na rok 2015. Tohle trvalo až do prosince. Někdy v půlce měsíce, jsem při jednom výběhu ucítil bolest z vnitřní strany čéšky. Trochu mě to vyděsilo, protože o pár metrů dál to přišlo i do druhého kolena. Tahle bolest pro mě však nebyla neznámá. Už jsem ji cítil před pár lety, nicméně to vždy nějak přešlo. Mávl jsem nad tím rukou a nechal to být. Nadále jsem pokračoval v tréniních jako by se nic nedělo.  Kopce, rychlost, tempa a podobně. Ze začátku to byla lehká

bolest, která se dala v pohodě snášet. Nepřicházela hned, ale cca po 2-4km a poté přetrvávala až do konce treninku.

Po týdnu, kdy bolest neustávala, jsem se rozhodl zajít k ortopedovi. Ten mi k mému překvapení řekl, že je to v pohodě a jsem vlastně jen „simulant“. OK, tak zpět do tréninku a ono to bude zase dobré. Bohužel bolest vytrvala a nepolevoval jsem ani já v tréninku. Během Vánoc jsem začal mít problém i při klusu. Pradoxně při tempovém nebo rychlejším běhu, jsem bolest skoro necítil. Už jsem z toho začal být docela nervozní, protože bolest neustupovala a bolet to začalo i mimo trénink. Sejít schody byl  najednou problém a koleno bolelo už celý den, ráno, večer prostě pořád. Stále jsem však běhal…

Poslední trénink, byl rozlučkový běh s mým sparing partnerem Marťou, moji kolegyní z GE, někdy v půlce ledna. Dokončil jsem ho se sebezapřením a hned po něm jsem si dal týden volno…

Během volna jsem se začal zajímat, dle příznaků, co by to mohlo být a co bolest způsobuje. Bylo divné hledat něco, co jsem si zjevně nezpůsobil, jako například vyvrknutý kontník.Výraz “Skokanské koleno” svými příznaky seděl přesně na ty mé. Čím více jsem si o tom četl, tím více jsem se děsil. Svým přístupem jsem se dostal skoro  do fáze, kdy operace mohla být jediné východisko. V podstatě jsem to měsíc ignoroval a trénoval přes bolest až do momentu, kdy mě ukrutně bolela i chůze a tělo vystavilo úplnou stopku.

Bohužel to vlastně celé byla jen otázka času. Trénink se navyšoval několik měsíců, intezita byla větší a náročnější., ale nic nešlo proti tomu. Žádná regenerace. Protažení před během bylo rychlé a po běhu jen symbolické. Nic jsem tělu nevracel. Pod heslem “Co bolí to sílí” jsem moc tělo neposlouchal a šel přes bolest i v připadech, kdy jsem ho měl poslechnout  a ubrat. Svaly jsem měl zkrácené a přetížené až se jednoho dne ozvaly.

Bolest byla i po týdnu klidu nesnesitelná a každý pohyb kolene jsem cítil. Mrazivé počasí tento pocit ještě stupňoval.

Už nebylo na co čekat a tak jsem se svěřil do rukou fyzioterapeutce Tereze Beranové z Alltraining, která mé doměnky potvrdila a taky mi dost otevřela oči…ale o tom až příště.

Teď nastupuje volno, ale bez zjevného konce…

 

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *