Cesta je cíl a nebylo tomu jinak ani teď. Jen další kroky, které zařadím do kapitoly ME OCR. Vrchol první poloviny roku přichází právě teď..

Ušel jsem pěkný kus, abych mohl nasednout na letadlo a odletět směr Amsterodam. Na mé první mistrovství Evropy OCR. Mám za sebou sice to Sparťanské v Lomnici, ale toto je trochu něco jiného a stále s ním mám nevyřízené účty. Loni jsem se ho musel vzdát, protože jsem upřednostnil léčbu kolena, před sportem s bolestí….nevyřízené účty je třeba srovnat.

Celý den byl zajímavý. Při cestě za Tomášem Tvrdíkem jsem kynul na D11 kvůli koloně a když už jsem se rozjel přišla bouřka a kroupy. Takže opět odstávka a čekání až to klapání na kapotu trochu poleví. Vše nakonec dopadlo dobře a v podvečer usedáme do letadla a nabíráme směr Amsterodam. Už podruhé letos stejným směrem.

Po přistání už trochu stereotyp. Vyzvednout zavazadlo, vyzvednout auto, zapnout navigaci a vyrazit. Ten zvyk jsem probíral i s Tomášem. Vybavuji si svou první cestu letadlem do států na závody v roce 2015, kdy jsem fotil snad každou hovadinu na letišti, mimo atd. Byl jsem vyplesknutý ze všeho, co mě čekalo. Od té doby hodně vody uteklo a letecká doprava na závody se stala jakousi normální volbou. Na víkend mi stačí jeden batůžek na záda a mám sbaleno za 20 minut.  Když je chuť nemusím ani ubytko a spím v autě ve spacáku.

Ale zpět k tématu. Po přistání si počkáme na kufřík a pádíme pro auto. Trochu jsem měl obavy, jak to dopadne. Protože máme společný velký kufr na věci s Tomem. Což při představě zamluveného auta Toyota Aygo není úplně výhra v loterii. Tajně doufám, že auto je půjčené a dají nám větší. Tomáš je taková skříň co běhá a dát obě věci do auta, které je jen o málo větší, než můj první angličák ve mně vzbuzuje trochu úsměvné obavy. Samozřejmě, že to dopadlo, jak jsem čekal a máme Aygo. Musíme si nechat vyndat zadní sedačky, aby se nám tam vešel kufr, přičemž skoro i přední sedalo, protože Tomáš se tam nevejde a bude sedět na zadních nebo s hlavou z okýnka a vyjde to akorát. Sednu si dovnitř a při zvuku zavírání dveří si vybavím plechovou škodu Favorit. Připadám si takový stísněný. Při každém řazení pohladím Tomáše na kolenou a on už si to začíná pomalu vykládat jinak.

Holandsko resp. Nizozemí není tak zhýčkané jako my a nemá Tesco 24, čerpací stanice 24H open atd. Takže kde nakoupit snídani po desáté večer moc není kde. Ale nevadí, něco se najde po kufru a nějak si vystačíme.  Na „základnu“ dorazíme po 22hod večer a máme nachystaný klíč. Vypadá to tu podle mapky jako malé město. Ale vážně. Všude silnice, domečky a celé je to tu dost velké a situované na pláži zálivu. Přesně naproti místa konání závodu. Bungalov vypadá útulně i když je pravda, že vše takové zmenšené. Je li třeba se otočit v ložnici, druhý musí vycouvat. Při roztáhnutí rukou máme obě na zdi.

Počasí nelže a prší. Největší převýšení plus minus metr tady nebude největším nepřítelem, ale slibovaný déšť a mokro na překážkách. Samo sebou, že přesně tohle nás tu provází první večer. Teď ráno při psaní tohoto článku je to trocho lepší, ale sluníčko a 20°C je jen zbožné přání. Zas tak mi to nevadí, mám rád tyhle extrémy.  Při ranní procházce jsem to tu trochu prozkoumal a našel české auto plné spících lidí. Tantrum monstra team dorazil. Trochu pomačkaní, ale jsou tu.

Dneska je v plánu prohlídka závodiště a večer Evropský OCR kongres. Z toho však článek večer nebo zítra ráno.

Pěkné video ze stavby trati: https://www.facebook.com/ocrtube/?fref=ts