Nočním spritem na bednu – Gladiator Race Praha

Vymodlený víkend. Ale nikoliv proto, že bych se tak těšil na závod. Ale protože, už se vážně těším, až tahle sezóna skončí.

 

Po Návratu z MS v Kanadě mě přepadla totální nechuť dělat, byť jen dva rychlejší kroky po sobě. Trénink delší jak 30 min byl utrpení. Sotva jsem vyběhl už jsem koukal na hodinky, ať tam skočí alespoň půlhodina a můžu to zabalit.  Běžet v nějakém tempu nepředstavitelné. Jako bych táhl vagón uhlí sebou. Hlava unavená a plná nechuti dělat cokoliv s během společného. Všechno na mě padlo.

Najít si nějakou motivaci na posední závod sezóny byl úkol číslo jedna. Jednak jsem si řekl, že se chci se sezónou rozloučit trochu pozitivně a za další jsem se těšil, že si bez stresu zazávodím v nové lokalitě. Vážně jen dva běhy a konec. Trochu symboliky se v tom taky našlo. Na GR jsem sezónu otevíral, tak ji tady i uzavřu.

V pátek jsem měl v plánu jít noční sprint. Na posledním tréninku jsem se cítil trochu volněji a tak trochu doufal, že ty 3 Km nebudou trvat víc jak půl hodiny. Příjemný čas startu už v půl sedmé mi začal odpípávat poslední vteřinky, než mě vypustí na trať za prvními závodníky. Krátké kolečko po startu a hned přeručkovat na monkey bussines. V závěsu za tím hned Weiver, který v noci byl docela zajímavý. To se to podlézá, když má člověk sílu hned po startu. Následovala běžecká část. Už po pár metrech mi bylo jasné že to bude dneska bolet. Nohy tak nějak odmítají poslušnost a plíce mají už dovolenou. Přichází nějaké přeskakování a na něm předbíhám Vláďu Josku a ještě jednoho kluka. No mohlo to být klidně dál, ať nemusím běžet hned sám.

Opět běžecká část, která nás zavedla do lesa. 4 pneumatiky na ruce a rychle dolů, kde se stihnu rozštípat. Otočka a zpět nahoru. Přestává mi chutnat. Nohy pálí a plíce jim zdárně sekundují. Dobíhám už i čelo a běžím jako první. Překvapivě mě to ovšem začíná bavit s čelovkou. Trať je moc hezky značená nejen páskou, ale i odrazkami. Vybavuji si ten příjemný pocit, když vidím svítící les a funící čelovku(mě) . Pod kopcem otočka přes vodu a rákosí. Prosekat si cestu potokem a šup zpět na cestu, která nás vede zpět do cíle. Snad kilometr dlouhá rovinka, kde si opakuji „přidej, neodpočívej“. Plíce pálí už fest. Nohy trochu lepší. Ale bolí to. Podlézt mostek, zase voda a cestička okolo golfu.

Cíl už na dohled, ale koukám na ně skrze nošení sudů. Taková pakárna. Všechno relativně jde, dokud mi sud nespadne a já ho vezmu za mokré místo. To už klouže, padá. To je fakt pakárna. Nosit sud jen před sebou. Nesmíme si ho dát ani na rameno. Prostě jen ruce. Konečně odhazuji. Před cílem ještě zpestření na stěně, kde jsou chyty a pak už jen poslední vlna.

To byl zas nápad říkám si. Bolelo mě všechno. Vydýchám se, plíce a krk mě pálí. Po dvou týdnech, kdy jsem neměl ani pomyšlení na vysoké tepy přijde tohle. Utěšuje mě, že už jen jednou a bude konec a volno. Ve finále jsem byl opravdu rád, protože mi to stačilo na první místo a trochu jsem si spravil chuť. Konečně zase bedna a rovnou první flek.

Hodím do sebe R2 Enervit. Nějaké jídlo a je čas a vyrazit domů se trochu prospat před zítřkem. Nakonec mě to docela bavilo. Trať moc pěkná včetně značení. Celé to bylo moc příjemné.

 

Technické okénko:

 

S Kanadským bahnem opět volba na  –   Zealy3 od Icebug. Stačí pár kroků abych cítil jistotu v každém odrazu. 

 

 

Před startem jeden energetický gel Enervitene. Po doběhu Enervit R2 regenerační drink.

 

 

Na startu již tradičně v závodních věcech od SweepSport. Konečně nás mohlá hřát i bunda a termo prádlo, pač vládla docela zima. 

 

 

Večerní seance s modrým MetaXtren.  Promasírovat a uvolnit nohy před zítřejším závodem. 

 

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *