Pečecká desítka. Po dvou letech plánovaný testík chrtí formy, kde nebudu muset nic podlézat ani přelézat.
Chtěl jsem si otestovat, jestli mám stále zimní spánek nebo už se probouzím do závodního jara. A tak trochu visel ve vzduchu i můj osobáček z dva roky staré Kbelské desítky. Jenomže moje rozpoložení na startu bylo poněkud jiném názoru. Už týden mají moje lýtka dějepis a nachází se v době kamenné. Záda tomu úspěšně sekundují. Kousnutá žebra pod lopatkou nejsou žádná hitparáda na chození natož běh. Naprosto perfektní „forma“ v davu plném chrtů.
Cestou do Peček jsem tedy poobědval Enervit PRE-sport, jelikož čas startu byl v obědových 12 hodin. Rozložil jsem si věci v hale, nasadil si svoje silniční šlupky a šel si dát vážný proslov oběma lýtkům o tom co bude následující desítky minut dít.
Cíl jsem měl posazený poměrně vysoko. Nechtěl jsem se zdržet více jak 36 minut. A když sebou hodím tak klidně i míň. Šup do davu a očekávat startovní pokyn. Oproti zvyklostem mě dav pohltil a já se ocitl někde uprostřed tisícihlavé saně. Se startovním výstřelem si to střihnu hned k levé straně a po chodníku začnu zařezávat první metry. Přeskočil jsem desítky nohou diváků, abych se prokousal někam dopředu a chytl se někoho, kdo poběží na podobný čas. První kilák byl přesně podle plánu za 3:33 a já si mnul ruce, že jsem to nepřepálil a ani nepos*al hned na začátku. Mezitím se silnice roztáhla a pomalu bylo více místa kudy běžet. Dostavil se i příjemný pocit z běhu…aby ne, když mi druhý kilák ukázal 3:42…. říkám si „OK“ je to druhý kilák a rovnáš si mantinely a znovu se vrátíš na plánovaných 3:36. Koukám kolem sebe a běžím sám, nikdo moc okolo. Zase mám pěkný výhled na pole. V tom mě zmrazí 3. -4. a vlastně i 5. kilometr. Čas je hluboko nad tím, jak jsem chtěl běžet. Do toho mě začalo „šimrat“ na chodidle. Super…to už jsem trochu vytekl sám na sebe. S tímhle tempem jsem si měl vzít deštník a dělat průvodce na Staromáku. Turistika hadr.
Musel jsem se naštvat a promluvit si sám sebou, aby to konečně šlo? Najednou mi hodinky hlásí 3:30 na dalším kilometru. No to je konečně ono. Přepínám klapky na očích, zařadím vyšší rychlost a začnu do toho dupat. Kopra malém srazím průvanem ze silnice (lekl jsem se, když mě pozdravil, já nebyl schopen slova). Další, kdo se objevil v mém zaměřovači byl Dan Kvasnička. Tuším, že jak ho doběhnu bude si semnou chtít pohrát jako koťátko s klubíčkem vlny. Taky že ano. Sotva ho doběhnu. Dan přidá a cukne mi o pár metrů. Dana ovšem doběhnu znovu. Zkusíme, jak si umí hrát na honěnou. Má babu a já utíkám. Na posledních dvou kilometrech to letí a sekám metry do cíle. Dokonce posílám tepovku tak vysoko, kde jsem ji snad neviděl. To si trenér bude mnout ruce. Jenže zatopilo i sluníčko. Oblečení jsem taky trochu přecenil a já se začínám péct ve vlastní štávě. Sice mi to sluší, ale fakt vařím. Až tak, že tady někde zahodím návleky na ruce.
Konec už se začíná trochu zažírat a přestává mi chutnat. Ale konečně jsem se dostal do toho módu, který mám tak rád. Souboj hlavy a těla na hraně kdo z koho. Kdo to déle vydrží. Cílová páska mi nakonec ukáže čas 36:50 což je o 5 vteřin můj osobák na téhle trati. ALE….s tím začátkem bych si fakt nafackoval. Jako třešnička na dortu je zjištění, že to šimrání morfovalo do půchýře na chodidle o velikosti medaile. To fakt krása střídá nádheru. Alespoň něco si odnesu. Zkusím výklus, ale puchýř mě rychle vyvede z omylu.
Takže otočka a šup pro věci. Hodím do sebe Enervit R2, tyčinku a prohlédnout si tu tragédii v hodinkách. Druhá půlka snesla přísnější měřítko a je na čem stavět. „Bohužel“ se asi nevyhnu další desítce. Pač s tímhle pocitem nebudu 2 roky usínat a čekat na další pokus. Ale má to i svá pozitiva. Honza Pernica rozhodně ví co dělá a já s napětím čekám co mi naordinuje do tréninkového deníčku.
Technické okénko:
Cestou na závod popíjím Enervit G sport . K obědu servíruji PRE-SPORT gel. Po doběhu můj oblíbený Enervit R2 regenerační drink.
Na startu již tradičně v závodních věcech od SweepSport. Dneska mi to v nich vážně slušelo. Žádné bahno,ale brutálně to topilo.