Pokořený mýtus – první kilo na kole


Druhý den v Livignu byl v plánu dlouhý trénink na kole. Žádné kolo v Alpách, ale není úplně obyčejné…

Vstupní parametry pro vyděšení mi Tomáš podal, tak stroze u snídaně. Dáme takový okruh. Rovinka, 10km stoupání do sedla Forcola di Livigno. Pak sjezdo do Tirana na kafe, po rovině do Bormia na kafe a na závěr 18km stoupáček do passo de Foscagno a domů . Suma sumárum 130km podle mapy. Tiše polykám a v duchu si říkám, že na MTB, jsem nejvíce ujel asi 80 a na silničce mám dohromady najeto 126km. No co, vezmu jídlo a nějak se dotřepu zpět.

Start nám v přesné poledne odbije koste. Cestou údolím zahlédneme lišku tak 4 metry od silnice. Stojí nehnutě, jak vytesaná ze dřeva. Tady to je prostě jiné. Údolí s divokou řekou, které z obou stran hlídají třítisícové vrcholy. Tichá nádhera.  To už se ale pomalu blížíme k závoře, která uzavírá cestu do sedla, protože ještě není zcela odklizeno kamení, stromy a všechno co sebou vezmou laviny. Pro kolo je to ale bezpečné a nemusíme alespoň tolik řešit auta. První dojezd do 2300mnm je celkem v klidu. Nasadit bundu a hurá na sjezd. Serpentýny střídají serpentýny a zavedou nás do Švýcarska a opět zase do Itálie. Luxusní záležitost i když klukům vůbec z kopce nestačím. Bojím se do zatáček a mám velký respekt. Nerad bych se někde namotal na svodidla. Jednu chvíli dojedu kamion se dřevem. Počkám si na vlásenku a pak mu nastoupím. Takový nástup, že mi ani nevleze do háku a já „zběsile“ ujíždím dál. Dokonce mám radost, že jsem dojel i Toma ve sjezdu….radost mi vydržela dvě vteřiny, než zjistím, že já to valím dolů zuby nehty a on si při tom listuje na mobilu zprávy na Idnes. Potkat vyčeraného italského čmeláka ve sjzedu není taky žádná pohádka. Málem mi jeden takový ulomil hlavu. 

Údolím dojíždíme až do Tirana a máme první zastávku na kafe. Moje asi třetí v životě. Že prý to cyklisti pijou. Nezůstane jen u kávičky, ale zahučí tam i palačinka a nakonec i jahodový dezert.

Vyrážíme z Tirano do Bormia a na hodinkách mi ukazuje nadmořská výška 530m. To znamená, že jen domů to je 1300m výškových rozdíl. Do Bormia vede krásná cesta podél řeky. Na chvíli se dokonce dáme dohromady s dvou italama co nám ukazují cestu. Občas nám přes cestu přebíhají ještěrky. V okolních kopcích sem tam vykukuje malý klášter zasazený do hory.

Někde po 70km mi Tomáš vynadá, že bych se měl snažit naučit jezdit v háku, než se tam vzadu větrat a jezdit za své. Je vidět, že kluci toho mají najeté o hodně víc. Je radost s nima někam jet.

Bormio se blíží a stejně tak za námi se zatahuje obloha. Asi tomu neujedeme. Ani já Tomáše nenachytám a spurt na ceduli Bormio mi se smíchem natrhne zadek. Kávička nebude, musíme co nejdříve zpět. Došla mi voda a tak se semnou dělí Tomáš, jinak bych umřel v tom stoupání a taky se rozdělujeme. Do kopce jim stačit nebudu a nemá cenu je brzdit. Posledních 30km bude již na mě.

Stojím na úpatí stoupání. Hodím do sebe Crunchy od Enervitu a začínám 16km souboj. Moje hlava a nohy budou svádět boj až do průsmyku Passo de Foscagno (2291mnm). Vyrážím a vím, že než se to zlomí na sjezd bude to trvat nejméně hodinu a půl. Každý kilometr míjím ceduli, která odpočítává tohle utrpení.  Přiznám že si to sadisticky užívám. Pomalu mě začíná skrápět déšť což umocňuje moje masochistické choutky. Po čtyrech hodinách a pěti minutách lámu 100km ujetou hranici na kole. Na metě 10km do sedla si dávám gel Enervitene. Ještě hodina stoupání, ale stále bez krize. Nohy točí, metry skáčou.

první sedlo na výjezdu z Bormia – cca 14km stoupání

v nohách 110km a před sebou ještě 14 km. Sjezd a stoupání do druhého sedla a pak závěrečný sjezd do Livigna

počasí už nic moc…teplota padala úměrně s tím jak déšt zesiloval

Dostávám se do průsmyku. Déšt je horší a horší. Udělám pár fotek a mizím ve sjezdu do dalšího průsmyku Passo dell Eira, jenž je poslední před Livignem. Ještě před tím tom průsmykem je krátké stoupání. Posledních 500m do posledního průsmyku je silnice snad kolmá do nebe. Tady už jsem to kousal. Závěrečná stěna bolí. Jak nekonečná může být. 

Sjezd do Livigna. Posledních 6km. Rozpršelo se hodně. Na silničce rychlost skáče rychle nahoru, ale na cestě, kde jsou proudy vody mám fakt bobky. Visím na brzdách, je mi zima. Jsem promočený, ale teplá sprcha na chatě už je blízko.

Cestou u mě přibržďuje auto. Až na chatě zjišťuji, že to byl Tomáš Satinský a jel mi naproti.

Mám radost, že jsem to dal. Relativně v pohodě a kontrolovaně. Enervit mě podržel na celém kopci a nikde mi neseklo. A hlavně děkuji klukům. Jelo se úplně super s nima.

Konečná čísla mluví jasně. 125km, 2524m nastoupané, avg 22,5km/h , 5 hodin, 39minut, max 75,1km/h , 1 gel, 3 sušenky, jeden pohár, jedno kafe, jedna palačinka, 1,5l vody. Průměrné TF 125/m

 

záznam trasy z RELIVE 

Večer namazat nožky jak modrým METAXTEN na únavu, tak hlavně i červený. 6 hodin na kole je 6 hodin na kole. To už se trochu otlačí někde.