Přílíš krutá Hora


Po mnichovském sprintu sedáme s Ríšou do auta a nabíráme směr zpět do Čech. Je třeba nabrat energii a co nejvíce zregenerovat. V Kutné budou jiný šíbři.

Richard to vzal opravu od podlahy. Nechtělo se mu poslouchat, jak rád bych se bavil na jeho účet a raději usnul. Zbytek dne už byl jasný, minimum pohybu a maximum jídla a pití. Protože až se Kutná hora zeptá nebude čas na výmluvy.

Nedělní SUPER už dlouho dopředu předesílal nadupané startovní pole. Taková konkurence, která se chystala na start tu roky na českém území nebyla. A to mě ohromně lákalo. Protože kdo jiný by z vás měl dostat to nejlepší, než nejlepší soupeři?

Počasí se rozhodlo, že si s námi malinko zalaškuje a od rána byla celkem nevlídné. Zima, déšť ale moje nohy se cítili vážně dobře. I se sprintem v nohách jsem byl natěšený na start. A to jsem si ještě musel na začátek střihnout 30 anglických za chybějící reverz. Néé opravdu nikdo nemá vyjímky a to je dobře.  Jako by tohle ranní zahřátí předznamenalo celý dnešní den.

Do startovního koridoru nás vypouští relativně v klidu. Co mě ovšem překvapí, kolik lidí se tam s námi postaví. No skoro nikdo. Jen dvě řady závodníků a nikdo dál. Najednou spousta lidí stáhla ocas a šla do AGE group? Alespoň se ukázalo, kdo na to má a nebojí se srovnání.

Zima se nám čekáním zakusuje do nohou jak hladový pudl. Odbíhají poslední vteřiny, než zazní „start“ a vypustí nás na trať. Namíříme si to rovnou z kopce po mokrých kočičích hlavách. Ale to pro Icebug Oribi není problém. Zapnutá kontrola trakce jistí každou zatáčku bez smyku. Po chvíli se trhá skupinka asi 10 lidí, kteří se oddělují od zbytku. Tempo je nastavené dost přísně a to i v řece, kde to hlava nehlava rubeme přes kameny na protější břeh a navazující cestu. Usazuji se na konci skupinky za Petrem Dorňákem. Oni se mi ty nohy rozeběhnou. Potřebují jen maličko rozkoukat. Nic nenasvědčuje tomu, že je něco špatně. Za chvíli přichází první překážka a to „UOT“ a hned potom „monkey bar“. Jak triviální věc. Jenže zmíněné počasí si semnou pohrálo víc, než je zdrávo a já před koncem padám. Cože?  Já nedal obyč ručkovačku i když byla mokrá? No nic jdeme cvičit, závod je dlouhý a může se stát cokoliv. Mezí tím přiběhne, jak dav kobylek skupina dalších závodníků a postupně přechází překážku. Zatímco já potupně cvičím. Sem tam někdo spadne, ale i tak odbíhám po posledním závodníkovi a mám celé elitní pole před sebou kromě pár „štastlivců“ jako jsem byl já.

Ok stíhací jízda, to mě baví. Chvíli běžím sám a postupně začnu skákat první závodníky. Dokud je čas a prostor každého koho vidím toho se snažím „ulovit“. Po chvíli spatřím i Pavla Krejčího, taktéž ho po chvíli předběhnu a vedu malou skupinku lesem k vodě. Jenže přiběhneme ke křižovatce a tam schází fáborky, když v tom se přiřítí pořadatel na čtyřkolce a ukazuje nám, že máme běžet rovně podél vody. Nabírám směr a nadávám co se to zase děje. Jenže neuběhne ani pár minut a proti mně se vyřítí čelo elitní vlny. Teď se vážně začnu propadat do zmaru. To se ještě znásobí, když dorazíme k vodě, kde se organizátoři nemohou dohodnout odkud máme vlastně přiběhnout a kudy máme jít do vody. Znechucený jdu parodovat plavání. Voda ledová a já začínám dost vážně přemýšlet, že se nechám disknout, protože nemám jistotu že běžím dobře. Za obrátkou, když se vracím k břehu přibíhá Jirka Vacík se skupinkou úplně z jiné strany. Néé to néé to jsou hrozné zmatky. Tyhle kluky jsem vůbec nepředběhl a teď jsem před nima. V tenhle moment se i veškerá chuť závodit začala vytrácet a moje jediné přání bylo sedět v autě na cestě pryč. Přes to všechno s nechutí podlézám dunk wall a vybíhám dál. Klepu se zimou, hlavu plnou otázek jestli jsem si zkrátil trať nebo ne. Kde se nechám disknout a jestli tedy má smysl běžet dál. Snažím se myšlenky zahnat tím, že si z toho udělám alespoň trénink, ale ni to tempo tomu neodpovídá. Jsem hořkej a kyselej.

Aby toho nebylo málo začíná sněžit. Jsem zmrznutý, ruce mám jak hrábě a na tomhle se mám jako nějak udržet? Pomyslím si, když dobíháme z polní cesty na kraj vesnice, kde je další překážka. To je zoufalost. Přes pár běžeckých pasáží a překážek dobíháme k twisteru. Zase jsem kyselej a navyšuji konto o dalších 30 deka anglické slaniny. Valím se na zemi a přidává se i Jirka Vacík, který mezitím přiběhl. Vyrážím dřív, ale na blízké panelce si našlápnu kámen a to dost mému bolavému chodidlu nepomáhá. Zastavuji a přemýšlím, jestli mám pokračovat nebo roztrhat číslo a jít se schovat někam do pole. Stále sněží, na rukách hrábě, nechuť atakuje maximum a zuby drnčí. Přesto stále ukrajuji metr za metrem směrem k cíli..

Když se konečně začneme vracet k festivalce stále mě neopustila nechuť tady na trati cokoliv dělat. Nevím, jestli by to změnila skutečnost, že jsem byl s Jirkou někde okolo sedmého místa. Nezměnila, byl jsem kyselý zahrádkář s hráběmi. Na atlasech nejsem schopný zvednout kuličku. Prostě nemám nárok. Trápím se tam jak zoufalec. Sice ji dostanu na druhou stranu ale místo zpět bych ji raději hodil do řeky.

Hned na další překážce si dám dalších 30…jako už 90?? no to snad ne. Moje nechuť projít cílem sílí. Všechno je špatně. Proplazit vodou a rychle nahoru ke kostelu. Tady si obejdeme okruh s pískem, který hrabičkám moc nepomáhá. Je tu oštěp. Beru kus násady a házím. Ano ten nahoře směje a královsky se baví. Anglické konto jde na 120. Zmar totální zmar.

Herkules nějak dám a je tu multi rig…padám asi 2 kruhy před koncem. Proč jsem tam nedal lokty a nějak nezazvonil? To je šíléné ptám se sá sebe. Nenávidím angličáky…nenávidím…opírám se o zídku a odmítám cvičit. Mám sto chutí urvat to číslo a hodit ze skály dolů. Fakt to nesnáším. Celý dnešní den. Jenže se tu objeví Kris. Která mi nedovolí odejít, snaží se mě povzbudit a jen díky ní se protrápím na číslo 150. Nenávidím to. Nevím, ale neumím ji hodit to číslo k nohám a odejít.  Já už chci do cíle a pryč. Tohle není normální.

Vítězové jsou dávno na párku, když se mi dobrovolnice snaží dát medaili na krk. Tu si za dnešek fakt nezasloužím.

Dneska bylo všechno špatně. Všechno. Ale když už je kalich nalitý je třeba ho vypít až do dna. Díky Kris že jsi mě nenechala odejít. Byla jsi přesně tam, kde bylo třeba. I tohle je lekce, která je potřebná. Bez proher nejsou vítězství.

Velký respekt všem, kdo to nějak zdárně dokončil a ještě větší těm co stanuli na podium. Velmi dobrá práce. Naopak je mi líto Tomáše Tvrdíka, který tu na domácí půdě stál dvakrát těsně pod podiem. Jak já mu to přál, za to co tomu obětoval.

Otočíme list, zítra je nový den a je čas pracovat dál…

SPARTAN – KUTNA HORA SUPER 2019