Redbull 400. Závod kam jdeš trpět od prvních po ty poslední velmi bolestivé.

Letos zcela nečekaně jsem se postavil na start nočního sprintu na skokanský můstek K120 v Harachově. Předchozí ročníky jsem minul z mnoha různých důvodů ať už to byla termínou kolizí nebo zraněním. Byl jsem „odsouzen“ se zatajeným dechem číst o pocitech, které tam závodníci zažívají a sledovat videa, jak bojují s každým metrem a svým tělem. Musím přiznat, že jsem jim to záviděl. Je asi divné, když napíšu, že jsem chtěl cítit to mrazení na startu a tu bolest, která vede až do cíle.

Mělo tomu tak být i letos. 12.8. jsem měl stát na startu Toughest v Milton Keyes. Takže pro mě Redbull400 měl být opět zážitek sledovací. Otevřené registrace mě nechávali klidným. Jenže na začátku července byl závod v Anglii zrušen a já si akorát řekl. „ ok co se dá dělat, budu trénovat na Oslo„.

Osud si semnou zalaškoval a ve středu, tj. 2 dny před přišla možnost startovat na nočním sprintu. Super mám čas se na to důkladně připravit. Vzal jsem si dvoje trenky, jedny pleny a kapesníky na fňukání a vyrazil jsem na start. Ještě trochu popravený po soustředění jsem spatřil tu výšku a brutální sklon. Hluboce jsem polkl a šel se poprvé přebalit.

Pár tréninků na schodech a v kopcích mám v nohách. Ale rozhodně to nebylo nic speciálního. Při jednom tréninku na Petříně mi trenér Honza Pernica říkal, že zhruba takhle dlouhé to je a asi takhle to chutná (já ležel v trávě, mžitky před očima a obsah žaludku si hodil mincí zda půjde ven či ne) . Tohle se mi vybavilo, když jsem prvně přišel pod svah a viděl kousek rovinky a pak moment, kdy se to zlomí  a celá rovinka se změní v zeď. Není na co čekat. Vyřídit registrace a počkat na svůj start ve čtvrtém rozběhu. Alespoň jsem se mohl podívat, jak se to běhá nahoru v podaní ostatních.

Snažil jsem se rozběhat a nějak připravit na tu nálož. Čtvrtý rozběh a má chvíle přichází. Hlasatel oznámí posledních 30 sekund. Okolí utichne, jen hluboké vydechnutí okolních závodníků narušuje to hrobové ticho…10 sekund…….5,4,3,2,1 a jde se na to. Rovinku rozbíhám konzervativně a držím se někde v půlce. Až mě napadne zda to není moc pomalé. Rychlost se snižuje s každým krokem který jde do kopce. Zeď se blíží a každou chvíli padnu na všechny 4…na metě 115m jsem už na rukou a lezu. Je to nekonečné. Každý metr…kamení, mech, tráva…uhh začíná to bolet. Jsem na nejprudším úseku, který má sklon 37° …periferně vidím jak se sunu pomalu dopředu. Ještě chvíli vydržet…ještě chvíli…teď je čas přidat. Posledních 60-70m přikládám pod kotlem a sunu se pořadím i kopcem. Bolest nastupuje a ukazuje mi celou její škálu. Nohy pálí, ale vím že musím…že to musím vydržet až nahoru. Na metě tak 30m před cílem se snažím postavit, ale podlomí se mi nohy a jdu znovu na 4..o pár metrů dále to znovu zkusím a hodí mě to do kolen….nohy vypovídají službu…třetí pokus a jsem tam. Snažím se to rozeběhnout. Ale šíleně mě pálí nohy. Stehna, zadek , lýtka vše je v jednom ohni.   Poslední metry jsou peklo. Klátím se jak svíčka a modlím se ať upadnu až do cíle. Ještě pár kroků a mohu se svalit za cílovou čáru. S tváří zabořenou do trávy popadám dech. Pálí mě stehna a krk…laktát…už nemusím ani krok. Bolest z nohu ustupuje a pomalu vnímám okolí….někdo mi dává pití a já nevím co sním mám dělat. To je brutálních 2:43min utrpení. Doběhl jsem nějaký 5-6 ve svém rozběhu a bleskne mi hlavou, že to asi poběžím znovu. A rozhodně ne za dlouho. Cestou dolů mi ještě 2x vypnout nohy a spadnu ze schodů. To mám jako běžet ještě jednou? Ted si vybavím větu, kterou mi říkal trenér na jednom z tréninků. „Když máš dost poznáš , když ani nesejdeš schody.“ No tak mám asi dost.

Sotva sejdu dolů a na vyvěšeném papíře vidím, že poběžím hlavní finále.  No tak ještě jednou…proč ne. Hodím do sebe půlku gelu a sušenky a jdu se hýbat ať nevytuhnu.

Na startu stojím i se svým trenérem. Z toho mám radost. Přemýšlím jakou zvolit taktitku, ale asi stejnou jak na kvalifikaci. Pozvolna a pak to tam poslat pod plným plynem. Hlavně nebýt poslední zní moje přání. Nemám dobrý pocit z nohou. Stále se mi klepou stehna. Kdybych povolil podlomí se mi nohy a s tím mám běžet? No co jiného.

Po nohama červená čára a po boku všichni ti borci. Je tu finále….30 sekund a vše znovu utichne. Nekonečných 30 sekund …poslední vteřiny a je vystartováno. Ve vlně se nahrneme pod kopec. První metry ještě po dvou,ale nekomprosminsní sklon mě posílá opět na všechny 4…..držím se opět někde uprostřed. Je čas přidat? Ještě ne? Už? Ne vydrž….tak pojď teď je čas….jeden,. druhý, třetí je za zády. Koukám do trávy pár centimetrů před sebe. Periferně před sebou vidím Lukáše Hanyka a vedle sebe Lukáše Nováka. Na posledních metrech opět pokus o běh, ale podklouznutí mě sráží na zem. O dva kroky dál další pokus. Nohy opět hoří a pálí. Bolest od pasu dolů projíždím každým svalovým vláknem…cil nadohled. Podbíhám bránu a padám za cílovou čáru. Popadám dech a zvedám hlavu zabořenou v nějakém kamení. Jsem v cíli. Je to zamnou…koukám okolo sebe na borce, kteří jsou popadaní všude okolo. Po druhém běhu jsem čekal, že budu víc v řiti. Nestalo se. Měl jsem zabrat o pár metrů dřív. Více za to vzít. Lepší umístění nebylo tak daleko. Čert vem umístění, nemám dobrý pocit z posledního běhu a to je možná ještě horší pocit. Mohl jsem tam nechat víc. Bohužel jako už po několikáté…

Prohodíme pár slov, uděláme fotky a vychutnáme si pohled z vrcholu můstku až dolů. Cestou dolů si uvědomím, jak je to prudké. Tohle, že někdo dobrovolně běhá?

Dole přichází čas jídla, kuřátka a sdílení zážitků. Bylo to super a pokud to jen půjde tak si to příští rok nenechám ujít. I když neodjíždím úplně spokojený. Musím uznat, že to vážně prověří nohy a hlavu. Bolí to hodně a každý metr je testem pro hlavu i nohy a to se mi líbí.

Na start jsem měl dvě možnosti. Buď oprášit kolíky z fotbalu nebo Spirit OLX. Zvolil jsem nakonec hrotovky od Icebugu, protože je mám vyběhané a cítil jsem se v nich více přirozeně. Možná bych v kolíkách neuklouzl vůbec. Kdo ví. Ale nechtělo se mi jít do bot, které jsem neměl přes dva roky na nohách někam kde achilovka dostává pořádně zabrat.  Druhý den můžu fungovat úplně normálně. Nejsem popravený ani se nebojím posadit na židli. Tréninky fungují.

Ve finále z toho podle výsledků byl 19. čas, ale bylo to malinko podivné, pač jsem do cíle doběhl (dopadl) před Lukášem Novákem. Ale ve výsledcích na něho mám ztrátu asi 5 sekund. Stejně to nic neřeší, důležitější je ten pocit.  Super výsledek udělala Verča Vytinová z týmu, která obsadila 7. místo ve finále. A samozřejmě Honza Pernica, který vybojoval TOP10 a v sobotu dokonce se svojí štafetou dokonce vyhrál celkem suveréním způsobem. Kdo umí umí.

Tak zase za rok…..

 

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“10″ exclusions=“160,162,163,164,165,262,166,176″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“fade“ cycle_interval=“6″ show_thumbnail_link=“1″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]