Je neděle 5.9.2015 zhruba 6:30 ráno a já otevírám oči do toho nevšedního a očekávaného dne v Tatranské Lomnici.  K tomuto dni jsem upíral své myšlenky několik týdnů a měsíců.  V podstatě od doby kdy bylo ohlášeno datum a místo, kde se uskuteční mistroství Evropy ve Spartan Race.  Měl jsem to jako cíl…jako cestu kudy chci jít.  Polykal jsem tréninkové dávky, posiloval , cvičil a místo ležení na gauči jsem trávil hodiny strečinkem. Ted tu sedím nad ovesnýma vločkama a ujištuji se, že jsem udělal vše co bylo v mých silách. Víc jsem prostě udělat nemohl.  Posvátné závodní oblečení, mám připravené už z večera. Gely, sušenky, iontáky vše má své místo. Rozplánované tak, abych to měl při ruce a nevadilo mi to při běhu.

Ač jsem nebyl nervózní několik dní předem. Teď už panuje závodní napětí, které ukončí startovní povel.  Paradoxně jsem se  na závod těšil a nepřemýšlel jsem nad tím, co tu vlastně dělám. Přešlapoval jsem sem a tam  po pokoji , než jsem nakonec  musel jsem jít do areálu trochu dříve, abych si urovnal všechny myšlenky .

Už při příchodu k areálu si všímám , že je tu vyznačená trat mezi barákama těsně pod areálem. Až tu poběžím za pár hodin. Budu mít před sebou jen posledních pár stovek metrů pomyslím si.  Atmosféra by se dala krájet. Je cítit napětí. Brouzdají se tu malé skupinky lidí pro reverz. Někdo i cvičí pač si ho zapomněl doma.  Člověk si zaklikuje ještě před závodem a nevyhne se slibovanému trestu 30 burpees . Vyřídím reverz a vyzvednu startovní balíček. Zajdu v pořadí na můj pátý záchod po ránu, projdu areál, abych viděl kde co je a jdu si najít místo kde se rozcvičím a rozběhám.  V tu chvíli přichází i moje manželka. Trochu mě to uklidňuje i když čas neúprosně ukrajuje posledních pár minut před startem. Uložím batoh do stanu, rozloučím se a jdu ke startu.  Po zkušenostech z Donoval jsem si pořídil láhev s pitím na běhání. I přesto, že organizátoři slibují 7 občerstvovaček což je komfort, tak jsem na tuto variantu připraven.  Navíc se tam vejde sada gelů což je fajn. Hlava přepnula do závodního módu a moc nevnímám co se děje kolem . Neúčastním se rozcvičky a vyhlížím, kdy nás pustí do koridoru .

Stojíme na startu. Závod, který je pro mě vrcholem mé dosavadní běžecké kariery. Po mém boku je špička z celé Evropy spolu s úřadujícím mistrem Evropy Petrem Žižkou a úřadujícím mistrem světa Jonen Albonem z UK. Je to vrchol a já stojím připraven, tam kde jsem chtěl stát. Před výzvou které jsem se chtěl postavit.

Pár dobrých rad od organizátorů….

Chvíle napětí…vyruší jen odhozené dýmovnice…odpočítání posledních vteřin  a START..!!

Snažím se zaujmout nějaké výhodné místo, ale přes dýmovnici není vůbec vidět. Mám štěstí, že nenarazím do bariery a diváků. Po chvíli už je trochu vidět. Není kam spěchat, nevyhrává se na začátku ale na konci.  Nechám utéct ty rychlíky, co vyrazily dopředu a snažím se spíš najít dobré místo na první překážky. Ta přichází hned v zápětí.  Jezírko před kterým nás pořadatel varoval, protože včera tam skončilo snažení hodně závodníků, kvůli zlomeným nohám a podobně. Radši opatrně, ale s jistotou se dostávám přes něj na druhou stranu. No ta studená voda není žádný zázrak, když nejsem pořádně rozběhaný. Série dvou sekcí s pneumatikama nám ukáže kdo má rychlé nohy a kdo ne a pak následuje to co je už skoro dobrým zvykem hned po startu . Stoupání…nekonečné stoupání…nikdo neví kam až to bude. Při pohledu nahoru mraky tajemně zahaluji část hory na kterou se hodláme vydat. Zvolna chytám tempo a pomalu se rozbíhám. Cesta po asfaltce není nikterak závratně prudká. Začíná se mi běžet dobře a pomalu předbíhám ty co to na začátku vzali trochu z hurta. Vyrušení přichází v podobě monkey bar. Je torchu vylepšený, pač vede do kopce a ta ranní rosa na tyčích taky není kdo ví jaké lepidlo.  Pomalu se dělají odstupy mezi závodníka. V tom mi jeden kluk říká, jestli nedorazíme ty před námi. Jasně, zrovna jsem na to myslel a ve dvou se to bude lépe dotahovat. Beru si tempo na starost a metr za metrem ukrajujeme mezeru. Po chvíli je překážka v podobě kladiny, kterou v pohodě přecházím. Spoluběžec bohužel ne. A nejen on, spadlo zde mnoho závodníků. Tak se mi rázem mění závodník, kterého chci stíhat. Přes další překážku se dostáváme až pod první stanici lanovky.  Tady na nás čeká sandbags. Ovšem Elitní vlna bude mít 2 pytle místo jednoho.  To je drsné překvapení. Jeden má okolo 20kg. Do každé ruky vezmu jeden a mažu do kopce a hned zase z kopce. Na rozdýchání pokračuje cesta opět do kopce…stoupáme a stoupáme. Odtud už občas přejdu do chůze, protože to je tak prudké, že se dá lézt jen po čtyrech.  Cestou povzbuzuji jednoho Španěla, protože nevypadá dobře. Po chvíli mě Španěl předchází a pak ho vídím až za cílem. Radši už nikoho povzbuzovat nebudu.

 

Cesta se mezitím stočila pře lesní cesty s kamením přímo pod lanovku. Tady je to fakt tvrdé, velké kameny, větvě, kořeny. Z chůze to chvíli přešlo i do šplhání. Konečně se dostáváme i nad mlhu a otevírá se nám hora v celé krásně.

Nahoře sotva vím své jméno a pomalu začínám vidět černobíle a oni tu chtějí po nás memory test. Máme si zapamatovat asi 6 čísel a jméno. Z Lindy se stává moje kámoška po zbytek závodu. Následující část závodu je na sílu jednoduší, ale o to zrádnější.  Pro některé i konečná stanice. Je tu totiž seběh sjezdovky.  Je to plné kamení a brutálně prudké. Člověk ani na chvíli nesmí upustit koncentraci jinak se mu to zle nevyplatí. Dávám si pozor na správný došlap a na kolena.  V tom si najednou vyvrknu jeden kotník.   Někteří to fakt napálí a skoro letí dolů. Radši na to rychle zapomenu, tady by se mi končit nechtělo. Uprostřed nás sjezd přeruší  „A“ z kargo sítě. A můžeme letět dál…skoro dole si zvrtnu druhý. Naštěstí s tím jde běžet dál…jsou jako z gumy.  Uhýbáme ze sjezdovky na boční cestičky plné kamení, bahna a vysoké trávy.  Na trase stojí triceps bar. Překážka, která se musí přeručkovat z jedné strany na druhou. Skoro na konci mi „vypne“ ruka a hrazdu mám v podpaždí. Docela mi to dá zabrat znovu s zvednout a doručkovat .

Po pár stovkách metrů dobíháme dolů stranou od nástupní lanovky, kde nás čeká dvojce překážek. Šplh na laně je v pohodě.  „Z“ Wall je už horší. Ruce se mi klepou a bahýnko na chytech  = padám. Dost mě to štve, protože tady dost závodníků cvičí a mohl jsem získat čas. Nezbývá než cvičit hned vedle nich.

Trasa nás zavádí dál od Lomnice. Před sebou vidím běžet jednoho závodníka a tak se ho snažím postupně stahovat. Za sebou si táhnu další 2. Je fajn jim dělat tempo. Nějakou dobu běžíme podél silnice, než nás přeruší první memory test. Seznámím je tedy s Lindou a jejíma proporcema a pouštějí mě dále. Hned skáčeme do řeky, kde vede další část trasy.  Obrovské kluzké kameny s ledovou vodou. Tady se dá hodně ztratit i získat. Mě se povedlo to druhé. Dorazil jsem jednoho co byl přede mnou. Po několika stech metrech řeka končí a můžeme zase běžet.  Před námi je zhruba dvacítka závodníků. To je míň než jsem čekal.

 

 

Probíháme lesem a rozprostře se před námi obrovská planina, přes kterou se táhne cesta jako had. Přeskočit 7ft. zed  a můžeme vykročit na tu zdánlivě nekonečnou cestu.  Další závodníci jsou nějakých pár stovek metrů vzdáleni. Musím je dorazit. Zařadím vyšší rychlost a pomalu odpárám ty co mám v závěsu. Pomalu se dotahuji na ty přede mnou. Běží se mi opravdu dobře. V hlavě mám nastaveno rychlé tempo. Sleduji hodinky a své tepy.  Na ostatních vidím, jak klopýtají. Už nemají sílu.  Ale já mám a ještě mohu přidat. Věřím si a cítím se fakt dobře. Před kolíkama  předbíhám 3 najednou.  Snaží se mě udržet, ale neakceptuji moje tempo a odpadají. Těsně před překážkou přejdu do chůze, abych se uklidnil a dám to s klidem. Opět roztáčím nohy a zaměřím se na nejbližšího spartana. Krok po kroku….  Na tu dálku je těžké poznat, jaké tempo běžím. Ale věřím, že rychlé. U další dvojce překážek 8ft stěny a „áčka“ z řetězu se k němu dostávám blízko.  Než doběhneme k obrovské hromadě slámy na kterou je potřeba vylézt tak je už zamnou. Další dva, kteří zrovna seskakuji z „tramvajenky“ (ručkování po madlech na provazech) taky nejsou daleko. Překážku dávám a tím jsem se dostal na kraj jakého si lomu nebo pískovny. Je to pomyslný otočný bod. Ale než se vydáme zpět bude nutné naložit si dva kýble štěrkem a odnést je dokola nějaké hromady. Pak proběhnout bahnem a vodou dole v lomu.  Běžet tím bahnem po skoro 20kilometrech není úplně jednoduché.   Je tu také hodně ledové vody. Když tu však člověk má sílu a přidá, zase ukrojí nějaké metry z náskoku.  Když se ohlédnu tak vidím, že mám čím dál větší náskok na ty, co jsem předběhl.  V bahně není tolik stop. To znamená, že moc závodníků tu neproběhlo. Pár stop se tu však vyjímá více než ostatní. Jsou to stopy medvědí :o) Už jen podplavat stěnu pod vodou (tekutým bahnem), proběhnout tunelem a mohu se s lomem rozloučit.

 

Trasa nás opět zavádí mezi pole. Tentokrát však, ale mírně do kopce. Stále se mi běží fajn. V nohách cítím sílu. Obracím pneumatiky od traktoru asi v půlce kopce a dostávám se na dohled dalšího. Na jeho běhu je vidět jak už moc nevládne.  Když se trasa do kopce ještě nakloní tak přidám. Prostě ho urvu. Snažím se hledat cíl kouksek před sebou, pak zase a zase. Definitivně ho dorazím za kopcem v lese, kde se tahají traverzy. Sotva ji táhne a já kopec vyběhnu i s traverzou. Alespoň nebude mít čas se za mě zavěsit. Od této chvíle už to začíná hodně bolet. Ale je to jen pocit, který musíš dát strnou a jít dál…

 

Teď už je jasné, že se blížíme zpět do Lomnice. Cesta vede podél železniční tratě, klikatou cestou. Nevyruší mě z koncentrace ani druhý memory test. Lindu jim odevzdám.  Po asi kilometru touhle cestou musíme sejít do potoka. Ještě než tam ale seběhnu, tak utrhnu nějakého Rakušana. Když ho dobíhám a předbíhám tak ještě zrychlím. Nesmí se mě chytit.  Každý takový předběhnutý spartan mi nalije energii do svalů. Je to jak palivo.

 

 

Na začátku této části v říčce dostávám lehkou krizi. Spíš hlad. Nasoukám do sebe sušenku co mám pro tuhle chvíli připravenou. Nedá se tu běžet moc rychle. Někde je písek, někde kamení, jinde hlubší voda. To je na to si zlomit kotník při neopatrném běhu.  Ale je to nekonečně dlouhé. Fakt dost…už cítím jak mám ledové nohy.

Už jsem na dohled Lomnice a začínám cítít, že jedu na doraz. Už aby byl konec. Naštěstí v tu pravou chvíli přichází Lomnice a plno fandících fanoušku. Nakopává mě to a žene kupředu. Opět vypínám bezpečností modul v hlavě a ženu to co to dá. Před jedním z tunelů potkávám Martina Zapalače. Nevypadá vůbec dobře. Motá se a má dost krizi. Chvilku se zastavuje jestli nepotřebuje nějakou pomoc , ale posílá mě dál.  Po sérii tunelů a potoků se dostanu k ostnatému drátu. Vidím Danču jak fandí. To je docela zázrak v tom tranzu co mám. Musím si sundat flašku s pitím a dát ji do zubů. Vidím jednoho přede mnou někde v půlce plazení.  Zakousnu se do flašky, abych necítil bolest v rukou a dostanu ho ještě než se vyplazíme. Jak se zvednu do stoje tak dostanu křeč do stehna. Ale jde to rozběhnout. Ted už nejde na nic koukat.

 

 

 

Je tu oštěp. Je dál než jindy. Napřáhnu se a házím…ku*va  kam to letí já klikovat nebudu. A ostěp se zabodne do nohy toho panáka – do dřeva a drží. Musím si zařvat, protože to je fakt klika. Dobrovolníci mě povzbuzují a ženou dál.  Hned za oštěpem se do mě zakousne křeč podruhé. Pod mostem potřetí…

Jdu z posledních sil. Už mě nikdo nepředběhne.  Nesmí.  Je tu předposlední překážka. Ani si nevšímám, že za ní cvičí několik borců. Herkulova kladka byla vždy tak nějak v pohodě, ale dneska byla brutálně těžká. Něco okolo 70kg. To je rozdíl cca 5 kg v můj prospěch. A to není moc. Zatáhnu za lano a jen registruji, že nesmím pustit, mám jen jeden pokus. Diváci fandí a já si v hlavě říkám dneska ne, dneska neprohraju sám ze sebou. Jednou přitáhnu, podruhé, bojuju, zase kousek. Diváci křičí ještě více…zase kousek a jsem nahoře. Pomalu dolů a můžu se za obrovské euforie vydat na posledních pár desítek metrů dolů do cíle.

Ten seběh si absolutně užívám.  Je to lemováno divákama. Přeskakuji oheň a dobíhám do cíle plného lidí.  Jeden z nejemotivnějších zážitků v cíli. Řvu si radostí…dojemně objímám Danču, která čeká hned za hrazením. Dokončuji  mistroství Evropy na 13. místě jako druhý nejlepší Čech. Byl jsem první , kdo dal kladku. Prostě neprohrávám sám ze sebou.  Ještě dva rozhovory do televize a můžu vyfasovat banán s tričkem a jít si sednout na zem.

Byl  to asi nejlépe zvládnutý závod , jemuž jsem věnoval dost času v přípravě. Hodně jsem toho obětoval a všechno to se vyplatilo.  Nedokázal bych to ani bez podpory své ženušky, za což ji moc děkuji…

Na cestě do sprch si ještě krátce popovídám s ředitelem závodu a poděkuji mu za to příjemné překvapení na kladce. A musím mu pochválit trasu. Protože podle mě měla vše. Stoupání, klesání, běžecké úseky i ty technické. Fakt super!!! Ve stanu na převlékání pokecám s klukama z UK. Zejména Jon Albon,úřadující mistr světa a teď nově i mistr Evropy je plný úsměvů . Fakt pohodový chlapík.

Tenhle závod mi zůstane dlouho v paměti. Jak krásná příroda, tak perfektní závod. Teď chvíli na regeneraci  a začnu soustředit myšlenky na mistrovství světa v USA.