Mnichovský Sprint na olympijském areálu z dílny Spartan Race patří k tomu nejlepšímu co jsem na SR běžel. Proto jsem si po loňské premiéře zapsal letošní datum tučným písmem do kalendáře a zbývalo jen vyhlížel odjezd.

 

Čtvrteční příjezd mě přivítal ošklivým počasím, ale pátek už ukázal slunečný den. Přesně jak slibovala předpověď. Dopoledne jsem proběhl město a podíval se trochu po okolí, avšak už po obědě jsem parkoval v areálu převlečený do tréninkového celý natěšený, abych se trochu protáhl a rozběhal. Na místě už bylo všechno připravené. Doprovodný program byl v plném proudu. Okamžitě na mě skočilo kouzlo tohoto místa a chtělo se mi běhat všude možně. Dal jsem si asi 30 min fártlek na rozhýbání. Obhlédl jsem trať, která doznala nějakým změn oproti loňsku a nové překážky. Sice jsem cítil nohy z tréninku, ale nic zásadního to nebylo. Věřil jsem si docela dost na dobré umístění. Hlavně jsem se těšil na závod a atmosféru. Do závodu bylo přihlášeno přes 6000 lidí a okolo traťi jich mělo být taky dost. Prostě paráda. Organizace a vše co je spojené se závodem je na jiné úrovni. To se musí uznat. Opravdu super. Před každou překážkou jsou pokyny co je a není dovoleno. Na vše budou dohlížet rozhodčí, aby vše proběhlo podle pravidel. Ještě zmíním, že v areálu je jedno velké jezero s přítoky, celkem nízký ale prudký kopec a travička hustá na nízko sečená a tisíce schodů na tribuně olympijského stadionu. Naladěn jsem byl dostatečně. Skoro jsem nemohl dospat rána. Konečně závod na který jdu po dobrém tréninku.

Ráno vše tak, jak má být. Snídaně, rozběhání. Pozdravil jsem přátelé z MIT Germany. I Verču Krásnou, která taky dorazila s Petrou Königovou. Myšlenky už naskočili závodní. Šup do koridoru a čekat, kdy nás vypustí do startu. Nechají nás ovšem trochu čekat, tak maličko tuhnu. Naštěstí to mají ostatní stejně. Konečně se něco děje o čemž svědčí hozená dýmovnice…odpočítáno…start.

Celý dav se dává do pohybu a vyrážíme na trať. Nechám se předběhnout ambiciosními běžci, ale jen na chvíli. Po pár metrech přichází prudký kopec, kde si beru zpět to co jsem nechal na startu. Stoupáme až na nejvyšší bod parku, kvůli memory testu.  Lehký zásek, naštěstí né takový jako pro ostatní, kteří mají problém si to zapamatovat. Bravo 686 8566 je teď mým důvěrníkem a pokračujeme spolu dále k převracení pneumatik, balance a běh s kládou na zpestření. Pak už jen seběh přes vysokou stěnu po krásně posekané trávě k vodě. Dlouhá plavecká vložka, která nás vede zpět pod areál.Tam se nachází série divácky zajímavých překážek. Mezitím, šlo vše podle plánu. Propracoval jsem se někam na sedmé místo. A ve vodě jsem dorazil skupinku přede mnou, abych měl kontakt. Běželo se mi báječně. Po zhruba sto metrové vodní vložce, kde se muselo i plavat přichází oštěp. Den předtím nám bylo dovoleno trénovat a já tam poslal každý, jak se mi zachtělo. Trochu nelogicky si neberu stanoviště ze včera, ale jiné. Periferně vidím 2 cvičící….beru oštěp a házím. Ku..a!! Mimo a ještě pro jistotu jsem si přišlápl špagát. No to je snad sranda ne? Taková chyba…ještě že tam nejsou češi, protože si nadávám dost hlasitě. Odjedu si svých 30 (každý eliták tam měl svého rozhodčího, který mě pokaždé seřval, pokud jsem nedal čelo na zem a nesmál se u každého výskoku.)

Hned o pár metrů dále byl multirig. Sestava tyčí a kruhů je cajk. Mají to nasázené blízko. Ještě u toho další cvičí, tak doženu to, co jsem nechal na oštěpu. Naskakuji a rychle dojdu až ke konci, když v tom mě sestřelil kolega, který vedle vlál jak vlajka. Při přehmatu na konci kruhů mi ji nakouřil do žeber a já najednou stál na zemi. Úplně opařený. Myslel jsem si, že to je blbý sen. Normálně se se mi chtělo odejít někam pryč. Ještě několik minut jsem stál s rukama v bok v burpee zóně a přemýšlel jsem co se to stalo. Angličáky jsem si odjel a v totálním zmaru pokračoval dál. Hned na další áčkové síti jsem si utrhl hodinky na slézání. WTF? Tohle už není normální. Jak šla trať dál si moc nepamatuji. Jen jsem si říkal, že nechci už znova cvičit a cíl chci vidět co nejdřív ať už to mám za sebou. Jenže do cesty se mi postavila traverse wall. Velké úchyty. Normálně by to bylo úplně v pohodě. Ale úplně rozhozený padám na první sekci. Pohár hořkosti si budu muset vypít opravdu do dna. Z následného cvičení si pamatuji jen, jak nahánějí podvodníka, který utekl bez zazvonění. Na další překážce jsem ho potkal. Zadržený a mimo hru. Takhle by to mělo fungovat i u nás.  Smekám.

Dál jsem pokračoval s naprostou pachutí a přáním ať je co nejdřív konec. On však ještě nebyl. Kolečko na cvičišti, kde bylo ručkování ve visu těsně  nad zemí, chain wall, atlas carry a tahání desky s pytlem jsou poho. Už mě doběhla první holka. Nevím, jestli mě to rozhodilo, nebo jsem se jen suše usmál, že jsem fakt v řiti. Přes sít nad vodou už se blížíme ke stadionu. Kde nás čeká ještě Herkulova kladka. Ta jen podtrhuje moji naprostou marnost. Vyklouzne mi kousek nad zemí. To znamená jediné, dalších 30 anglických do notýsku.

Je tu stadion. Pár krát si dáme tribunu. Někdy se závažím, někdy si tam lezem po síti. Při pohledu od spodu na okolní tribuny si člověk uvědomí tu velikost celého stadionu. Jak je obrovský a člověk tak malý. Poslední výběh po schodech a přes poslední 2 překážky do cíle.

Medaili beru do ruky a mám chuť se vypařit. Někam zalézt a nemluvit. Upadám do místa, kde nikdo není a nikdo mě tam nenajde. Hlava padá do dlaní a já si říkám co se to stalo?? Co bylo špatně? Naprostá bezmoc, smutek, naštvání, marnost…hlavou se mi toho honí tolik, že nevím co odpovědět sám sobě. Třeba najdu odpovědi později, možná i něco pozitivního.

Letošní ročník opět posunul laťku výš. Atmosféra a diváci udělali takovou kulisu, za kterou by se nemusel stydět leckterý jiný sport. Opravdu parádní.

S kontem 120 angličáků, jsem si za 4 roky co běhám OCR závody udělal osobní rekord. Ve výsledku na 33. místě v elitě a 50 celkově. Ještě nikdy jsem takhle nepokazil závod a nebyl tak odevzdaný jako dnes. Mrzí mě to stále a asi to ve mně bude ještě nějakou dobu ležet. Teď už ale otáčím stránku a dívám se dál…i tohle je sport a nepřináší jen ty hezké věci. 

Za rok jistě na reparát.