Bylo nebylo jedno krásné odpoledne. Sluníčko svítilo, paprsky hřejí na kancelářské okno. Pot stéká po čele při vyplňování božského kancelářského nástroje zvaný Excel. Když v tom na mě z kalendáře vykoukne upozornění, že mám trénink s Adidasem na téma Trail, technika výběhu a seběhu.
Nadšením neuložím excel a padím na Trojskou loděnici, kde je sraz. Těším se, že se dozvím zázračné rady od profíků, jak běhat do kopce a z kopce, aby mě to nebole a ještě se při tom křenit (nekřečovat) do fotáku.
Jenže!! Už při příchodu moje nadšení jaksi brzdí pohled na smečku vlčáků šermujících s hůlkama. Všichni debatují o závodech typu B7, ultramaratony. Horská výzva a podobně. Proboha…ať se mě nikdo neptá, kde jsem závodil minule. Musel bych říct, že v Litovli na 9 km s převýšením 1 metr. A to prosím pěkně v podobě balíku slámy hned za startem.
No nic…tak se upíšu, že jsem tady. Uložím tašku a jdu se protáhnout a poslouchat debatu místních „Forrestů Gumpů“. Ani tohle mě neuklidňuje. Pač debata graduje a přesouvá se do Alp na místní kopečky. Sakra to tu Litovel ani říkat nebudu. Jenže hůlky nebyla jediná věc, co mě smrtelně vyděsila. Poměrně hodně borců a borkyň má na zádech Camelbak. No jestli tady budeme 2 hodiny pilovat kopečky od řeky do Bohnic, aby ti ultra hřebečci byli trochu uspokojení. Tak radši skočím do Vltavy a budu dělat zbloudilého kajakáře.
Úvodní proslov Adidas řečníka mě odpálí úplně. „Kdo tu běhá více jak 80km za závod“ Následuje nadšené hlášení několika borců. „kdo tu běhá 50-60km“. Téměř většina zvedá pacinku a já se propadám do trávy. Ze soucitu je poslední otázka „je tu někdo kdo běžel alespoň nějaký trail do 30 km?“ Zkusím se přihlásit a snad mě nepošlou nosit pití. Naštěstí je nás malá skupinka. Už mi dochází i proč jsem ve skupině 3. To jsou trialová batolata a běžci do počtu. Ok. Tím máme selekci hotovou.
Teď trocha teorie kdy brát hůlky. K čemu jsou dobré. Jak je nosit atd…no já doufám, že hůlky nebudu potřebovat ani v důchodu. I když k tomu zdárně směřuju každým tréninkem J
V rozdělených skupinkách běžíme na 2 destinace, kde si něco povídáme o běhu / chůzi do kopce. Jejich výhodách a nevýhodách či technice atd… o praktické ukázky není nouze. Měli jsme například porovnat, jak rychle se nahoru dostaneme chůzí a jak rychle během. Prý je to porovnatelné. Chůze je v poho. Ale ten běh mi neříkej, že nebude rychlejší. Jakmile nás vypustí tak naberu tempo a nahoru vystřelím jako první. Hrdě vedu celého hada a buším se do prsou, že jsem vyndal všechny šermíře s hůlkama. Jen ten tep je takový, že jsem zralý odložit si odpolední svačinku za nejbližší strom. V tom je asi ten rozdíl o kterém mluvil pan lektor dole.
Zajímavější však pro mě byla druhá destinace. Pavel Brýdl – český reprezentant ve skyrunningu předává svůj blok teorie. Ta je o poznání zajímavější, protože je vyznavačem běhu bez hůlek. Upozorňuje mě na nějaké niance při běhu do kopce a z kopce. Fajn zpětná vazba. Tahle část mě bavila o dost více. Opět několik výběhů / vyjití na kopec a seběh doprovázený komentářem je ceněná zkušenost. Bohužel na víc nebyl čas, jelikož se už musíme vrátit zpět na základnu. Čas vypršel.
Když to shrnu, tak to bylo fajn odpoledne nad teorii, která mě v hodně věcech utvrdila, že to co dělám dělají i naši největší borci .Tudíž to asi nebude špatně. A pár dobrých rad je k nezaplacení. Běhání nic moc…ale bylo to jakési malé intro, do mého návratu na tréninky do kopců. Takže vlastně proč ne.