Když (ne)posloucháš tělo I.

Když (ne)posloucháš tělo            

Zdálo se to jako běžná bolest z únavy, která občas přijde v období těžkých tréninků. Ale v tomhle případě jsem podcenil hlas svého těla a tvrdohlavě trénoval.

Právě vrcholila zimní příprava, která byla za poslední roky jedna z nejpovedenějších. Před dvěma týdny jsem si zaběhl osobák na Kbelské desítce. Celkově jsem se cítil výborně, naběhat přes 100 km týdně mi nedělalo problém, a i přes přicházející pandemii COVID-19 jsem netrpělivě očekával první závody Spartan italské národní série.

V plánu jsem měl jako už mnohokrát fartlek. Na cca 14. km jsem měl volný běh proložit zrychlením na 2 minuty a zase přejít do volného běhu. Ráno před prací jsem stál v lese připravený vyrazit. Trénink šel dobře, ale od poloviny jsem začal cítit, jak mě bolí vnitřní strana lýtka na levé noze. Přikláněl jsem to tomu, že jsem se mohl kopnout na nějaké pěšině. Bolest neodešla a následující den jsem volný běh podle plánu odběhl, ale rozhodně komfortně jsem se necítil. Na pátek jsem měl v plánu tempový běh a nějaké kopečky. I přes to, že jsme musel jít až večer kvůli práci. Byl jsem připravený trénink zvládnout. Přece ho nevynechám. I když jsem nad tím hodně váhal, nakonec zvítězila tvrdohlavost nebo zarputilost. A nebo taky nerozum. Oblékl jsem se a vyrazil. Smířený s tím, že si dám jen tempáč a kopečky kvůli lýtku vynechám. Už mi to přestávalo připadat jako bolest z únavy, ale divná zatuhlost v několika místech.

Rozklus na dva kilometry a momentě, kdy jsem plynule přešel do tempa, jako když brkneš o strunu. Prudké trhnutí svalu a já se ocitám na čtyřech. Jen se otáčím, jestli achilovka je tam, kde má být. Je tam, ale zbytek je v hajzlu. Nemůžu se na nohu postavit, natož ji propnout. Zbytek večera strávím ledováním a hledáním na Googlu, kde mě vyšetří, abych věděl v jakém rozsahu to mám natržené a kde přesně. To ovšem v době covidu bylo téměř nemožné.

Hned na druhý den jsem se objednal na vyšetření na soukromou kliniku do MB. Trochu bych čekal nějaký RTG a nebo sono. Ale jen pohmatem pan doktor usoudil natržení svalu a 2-3 dny klid. Ano, to jsem věděl už včera, a pro tohle jsem sem nemusel jezdit. Už tak naštvaný jsem se vydal do nemocnice, že se tam snad dočkám lepšího vyšetření. Ovšem opak byl pravdou. Měl jsem pocit, že jsem v nějakém postapokalyptickém filmu. Všude cedule Covid-19, roušky, obleky a prázdno. Hodně divný pocit. Když jsem došel na řadu, pan doktor se na nohu podíval a začal mi povídat, proč v téhle době běhám. Že bych si mohl něco udělat. Nevěděl jsem co mu mám odpovědět… „Pane doktore, já běhám 6x v týdnu a někdy trénuji i 2x denně. Nejsem tu pro neschopenku, ale bych se dozvěděl, jak moc to mám natržené kvůli rehabilitaci“. Pan doktor mi odpověděl, že jsem měl sedět doma, že je karanténa. „Pane doktore, myslíte, že by mě srnka v lese mohla nakazit? Můžu vědět, co mám s nohou, nebo si to mám raději pogooglit? Protože natržení mi bylo jasné, ještě než jsem sem přijel“.

Berle i neschopenku jsem odmítl. Poděkoval jsem za rady a omluvil se, že marním jeho čas a odešel jsem. Fakt nevím, co jsem čekal.

Přesto jsem stále potřeboval vědět, co vše je poškozené a v jakém rozsahu. Naděje svitla na FYZIOklinice, kde se dalo objednat na sono, které by mělo odhalit rozsah. Objednání proběhlo v pořádku, termín rychle potvrzený. První zásek přišel, když mi sestřička řekla, že to dělá poprvé a se sonem neumí. Aha, vždyť jsem uváděl, že chci sono. O několik desítek vteřin později mi diagnostikovala trhlinu o délce 3 x 1 cm… „Ooo pardon, pane Vinický. To bude žíla. Jéé a tady je taky žíla. Vy máte teda prokrvené nohy. Vy běháte hodně že?“ „Ano…“ Na víc jsem se nezmohl. Nějak tam nemohu nic najít. Asi je to malé, nebo schované.

Ze třech pokusech jsem se dozvěděl, že mám natržený sval a mám být v klidu 1-3 týdny. Přesněji soleus – šikmý sval lýtkový. Není to poprvé, co jsem měl obdobné zranění, takže jsem ledoval a mazal. Po týdnu jsem chodil téměř bez bolesti, což byla dobrá zpráva, ale do běhu jsem se nehrnul. Trenér mi řekl, že jsme si nemohl vybrat lepší období na zranění, než v době, kdy se vše ruší a zavírá. Nikdo ovšem nechce být zraněný a každý den vidět, jak mu forma mává a odchází. Po týdnu jsem tedy vyměnil kolo za běh. Jako když mi dáte živou vodu. Sledovat záznam z tréninku, je rozhodně lepší, než prázdný tréninkový kalendář. Návrat k běhu skrze MTB mohl začít…

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *