Když (ne)posloucháš tělo II.

Když (ne)posloucháš tělo II. 

Uběhl týden od natržení lýtka a já byl schopný chodit bez bolesti. Že by to nebylo tak hrozné, jak to vypadalo? Že bych skutečně byl fit za pár týdnů místo měsíce a půl? Růžové brýle nenosím.  Nebylo kam pospíchat, a proto jsem byl raději trpělivý v otázce návratu do tréninku. Ať má lýtko čas se řádně zahojit.

Právě na období, než se vrátím k běhu, se stalo mým nejlepším přítelem kolo. První tréninky jsou volnější, abych se ujistil, že lýtko nebolí a můžu postupně navyšovat objem i intenzitu. Během následujících dní a týdnů se zvedala průměrná rychlost, najeté kilometry i intenzita. Na běh to nebylo, ale já byl spokojený, že můžu trénovat. Ano sice to nebyl běh, ale zkuste si jezdit tempové tréninky na rovině nebo kopce. Vaše stehna vám budou chtít dát výpověď.  Oni cyklisté vědí a pro cyklistické mimino to je chvílemi peklíčko.

Trestal jsem se dost. A po pravdě kopce na kole jsou super trénink na vaše stehna.  Při běhu do kopce i z kopce jako když najdeš.

Takto to šlo několik týdnů, kdy jsem skutečně přesedlal plně na kolo a suploval zatížení, jak jen to šlo.

20.3.20 – natržené lýtko

28.3. 20 – jsem už seděl na kole a pomalu suploval trénink

21.4. 20 – přišel první běh. Opatrných pár km bylo takových pajdavých. Ale bylo.

25.4.20 – druhý běh o několik dní později. Mezitím jsem si samozřejmě nakládal na kole.

12.5.20 – poslední trénink na kole. Mezi prvním během a posledním kolem jsem postupně navyšoval běžecké tréninky a ubíral kolo. Vše postupně a opatrně. Samozřejmě se mi nevyhnula seknutá záda, jak jsem si různě ulevoval, než jsem začal lýtku plně důvěřovat. Ale trvalo skutečně pár týdnů, než mi z nohy zmizel nepříjemný pocit, kdy jsem cítil, že tam kdysi něco bylo špatně.

Postupně jsem navyšoval objem a přicházela intenzita. Jenže to nešlo tak plynule, jak na kole. Tam jsem si zvykl a začal lítat. Ale tady se to jaksi zaseklo. Přicházela únava, každodenní bolesti hlavy a celková nechuť se drtit. Do toho se přidávala stupnňující bolest. Nemohl jsem se pořádně vyspat, protože mě to budilo ze spaní. Jedno vysvětlení se nabízelo s přicházejícím teplem a sluníčkem, jenže…

2.6.20 –  nedávám trénink, nejsem schopný jít ani na čísla z minulého týdne.

V tom mi došlo, kde může být problém. Před dvěmě či třemi týdny klíště na ruce. Ano ten flíček tam je pořád, ale nemá korunku/ kruh, jak bývá typické. Celou dobu jsem si myslel, že to je jen alergická reakce na kousnutí. Toho samého vysvětlení se mi dostalo i u paní doktorky. Přesto jsem si nechal udělat testy na boreliózu pro všechny případy.

9.6.20 – diagnóza. Výsledek není prokazatelně jasný, ale může indikovat nastupující boreliózu. Ne, to ne. Vždyť nemám typický kruh kolem místa kousnutí. To ovšem není pravidlom, jak se později dočítám. Dostávám ATB na 3 týdny. Bez pohybu, bez sluníčka, bez téměř ničeho.

16.6.20 – tréninky jsem stáhl o 50-70 %. Jen jsem se hýbal, aby mi nešiblo. Ve stínu hluboko v lese a po ránu, kdy je chladněji. Ale když jsem nebyl schopný uběhnout 5 km, tak s tím končím úplně. Vysadím a budu čekat. Tělo opravdu potřebuje klid na vyléčení.

Hlavou se mi honilo tolik věcí. Budu běhat, jak?? Nějaké následky?? Jak moc se to na mě podepíše? Nějak podvědomě jsem se s tím smířil, že teď není kam spěchat a musím tomu dát čas. Nikdo mi neřekne, kolik a jak.  Bylo to o trochu jednoduší, když vše okolo taky stálo. Stejně jsem strávil desítky minut čtením, co vše tahle mrcha umí a jak moc dokáže změnit život k nepoznání.

30.6.20  – po dobrání ATB a pár dnech k tomu jsem podnikl prvních pár km. Běžím, hýbu nohama.

3.7 + 5.7.20  – další dva pokusy o běh. Vždy proložené volnými dny na odpočinek.

Stále mě bolela hlava. Ale únava už pomalu odeznívala. Děkuji v tomhle období za rady jak od trenéra, tak i od SportRaces, kteří s tímto měli zkušenosti. Poslouchal jsem a pomalu se vracel zpět. Nebylo důležité kdy se vrátím… ale jak. A pokud i do závodního koridoru, to zůstalo stále zahaleno tajemstvím.

Měl jsem štěstí, věděl jsem o klíštěti a odhalil to úplně v zárodku. Ale ta mrcha tam někde stále je.

Na první závod jsem si troufl na SPRINT SPARTAN RACE – PEZINOK

Cesta zpět bude dlouhá, ale je volná…

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *