ME OCR 2017 – syrový 3K short course

Startovní koridor přivítá první atlety. Úvodní závodní den pozná své vítěze a poražené. Je tu Short Course 3K, krátká ale bolestivá nálož překážek rozložených na čtyrech kilometrech. Hlavně necelé poslední dva kilometry, jenž se nám vryjí hluboko do paměti.

Probouzím se natěšený do dne, kdy se mám postavit na start krátkého závodu. Všechno je tak nějak v klidu. Start je netradičně až ve 13 hod, tak se v klidu můžeme dospat, zabalit a pomalu vyrazit do festivalky. Cesta autem je už ale jiná než dny přechozí. Každý se soustředí na sebe, vtípků je méně a pomalu se koncentrujeme na závod.  Po příjezdu okoukneme arénu, trochu se protáhneme a pak se každý jde připravit podle svého.

Nervozita přichází, ale né tak velká, jakou bych čekal. V hlavě si srovnávám řazení překážek, trasu závodu. Mezitím se pomalu plní startovní koridor a vše se schyluje ke startu. Každý natěšený, připravený a odhodlaný ukázat to nejlepší. Odpočítávání  3,2, 1 start….

Sotva nás moderátor vypustí na start vysprintujeme na val, který se přebíhá hned po startu tak 8x. Při každém přeběhu to máme se smradlavým potokem, kam skáčeme přes rákosí. Nikdo neví, jak hluboké to je, co je za tím a hlavně kdo vám skočí na záda, až tam zůstanete viset. Prolétáme rákosím na druhou stranu a zpět. Z každého doskoku se snažím dostat co nejdříve pryč. Úplně cítím, jak mi ty kobylky zamnou přistanou na zádech nebo achilovce. První příkopy jsou fakt drsné. Jeden přes druhého se rveme o každý centimetr. Začátek je hodně syrový a agresivní. Konečně s obličejem plným toho smradlavého potoka doskakujeme poslední břeh a můžeme se trochu rozeběhnout. Přes plazení nabíháme do širokého okruhu okolo festivalky. Nohy mi jdou úplně krásně a probíjím se k vedoucí skupince před kterou běží nějaký pan Albon svůj vlastní závod. My ostatní smrtelníci soutěžíme o 2. až 3. místo.

Konečně přichází první opravdové překážky, když pominu nějaké přeskakovačky a sít na přelezení. Spinning wheels i Owels ze kterých jsem měl respekt jsou v pohodě. Pokračuje běžecká pasáž (kterou rveme na krev) okolo jezera k překážce, která nevím jak se jmenuje, ale ručkovalo se tam po žebříku a lanech. Takové lehké Combo. Hned potom tři žebříky za sebou. Jeden šikmo, druhý na lanech a třetí houpací. A právě z toho posledního přede mnou padá Jirka Vacík. To už ovšem jdeme do poslední části závodu, kde je nasekaná jedna překážka za druhou. A bude o tom komu déle vydrží ruce a nedělá chybu.  Samurai (6 tyčí v řadě a nutné projít bez doteku země) dávám s jistotou. Za 50m je další překvápko křeček v kleci. Což je kovová klec, kterou ručkováním roztočím a musím dojít na druhou stranu. Není to úplně „easy“ a rozhodně ne když hned další překážka je low rig. A to další myslím hned po 50ti metrech. Vyklepat ruce? Kde? Bez přemýšlení beru první volnou lajnu a snažím se to přejít, jak rychle to jen půjde. Spousta visících segmentů nízko nad zemí není žádná legrácka.  Některé věci hrozně kloužou. Pomalu začínám cítit předloktí. Konec už bude na krev pač mi lehce vypínají ruce. Jistím se nohama a prolézám žebříkem do poslední tyče. Nevím, jestli můžu zvonit nohou a tak se natahuji rukou. Napoprvé míjím, sakra ještě kus. Zvoním! Dal jsem to…

Vybíhám a vidím že jsem za sebou nechal dost lidí, ale mám ruce úplně v kopru. Jsem někde na úrovni 6-7 místa. Nemám sílu se otáčet, musím to tlačit dopředu co to dá.  Aby toho nebylo málo o pár metrů dál je deska po které se ručkuje. Deska se hýbe a úkol je jasný. Za pomocí rukou jít z bodu A do bodu B.. Někdo to přejde na jedno zhoupnutí. Já s rukama v kopru poskakuji a modlím se ať je zamnou…a je. Hluboce jsem si oddechl a snažím se rozeběhnout co nejrychleji pryč z areálu kam vede zbytek trasy. Přeběhnu val a vidím, že mám před sebou poslední dvě překážky před finále. A taky nemám moc závodníků před sebou. Vážně takhle vysoko v pořadí? Hlavou mi ovšem proběhne stav mých rukou. „měl jsem je někdy takhle odpálené při tréninku, jako mám teď?“ No jasně že neměl…a to přichází Reborn Stairway to Heaven. Ikonická překážka z minulých let, která o tomto víkendu vystavila stopku mnoha závodníkům. Znám ji z Kanady a říkám si, že to bude dobré. Dobíhám k ním a v očích se mi zdá jak nekonečná, přetěžká. Stoupám si pod schody a lezu nahoru. Zdá se, že to jde, jenže nahoře je potřeba udělat přehmat na druhou stranu a slézt. To je přesně moment, kdy padám dolů. Ruce vypnout a já se válím v seně. Sakra!! Mohl jsem zase vyskočit pořadím nahoru. Protřepu ruce, snažím se je protáhnout, ale mám je úplně skřečované. Hlavou mi běží, že se z toho musím dostat co nejdříve. Začínám být nervózní, vteřiny utíkají a další závodníci utíkají. Jdu na další pokus a vidím ,jak mě dobíhá Jirka Vacík. Mezitím svůj pokus dal Pavel Krejčí a je dávno pryč. Lezu opět nahoru, v křeči se chytám druhé strany a rychle přehazuji druhou ruku. Cítím, jak mi ujíždí prsty, musím rychle, ale hodně rychle dolů schod po schodu dolů ať mi to uznají. Jsem tam!! Ale úplně v řiti….

Po krátké přeběhu nás opět zastavuje překážka. Zdánlivě lehoučka. Pár kruhů a tyč od Runmagedonu. Jenže, po téhle kombinaci, kterou máme za sebou bych si neutřel ani zadek. U překážky opřený Tomáš Tvrdík, je toho důkazem. Šel už několikátý pokus. Vyklepu ruce a nastupuji na kruhy. Zkouším swing ale po pár kruhách přestávám věřit prstům. Už se začínají opět otevírat. Dohoupnu se na tyč, přeručkuji a silou vůle se dostávám přes poslední 3 kruhy na zvonek. Tady mě musel držet někdo ze shora, jinak nevím, jak jsem se udržel.

Už jen posledních pár stovek metrů do cíle. Poslední dvě překážky…začínám vidět už jen skrze „tunel“, ale tuším, že na TOP 10 by to mělo vyjít. Vidím okolo sebe a před sebou asi 4-5 závodníků. Nevím přesně. Snažím se do toho šlapat jak mi síly stačí. U kladiva, kde se nějak postupně sejdeme mlátíme jak kdo umí, abychom kus něčeho dostali na druhou stranu co nejdříve. Připadá mi, že se s tím kladivem mazlím. Že mi každým bouchnutím vypadne z ruky. Netuším v jakém pořadí jsem ho tam dostal, ale před sebou už mám poslední překážku. Skáču nahoru a přelézám do prostředka, kde jsou kruhy. Opět kruhy…dostávám se před ně a periferně cítím někoho za sebou a vedle sebe. Jen vteřina či dvě kdy si oddechnu před dřevákama mi přijdou jako věčnost. Musím dát, jinak jsem v háji…jeden..druhý…nedrží se to špatně..třetí čtvrtý….a poslední jsem tam. Skáču dolů a v tom transu netuším, zda jsem si odčipnul překážku…jsem tam. Cíl…popadám dech a ptám se Michala Rajniaka, jestli to stačilo na TOP10..říká že jo…nádherný pocit zadostiučinění. Jsem tam kde jsem chtěl být. V úplné špičce Evropy. Mám ohromnou radost. Bylo tam dost zaváhání, ale nemá cenu říkat kdyby. Protože mi to ukázalo, to na co momentálně mám a kde mám své rezervy. Bylo to hodně rychlých, bolestivých a agresivních 20 minut. Ale ve finále na 9. místo ELITE v Evropě to bylo super!

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“35″ exclusions=“403″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_slideshow“ gallery_width=“600″ gallery_height=“400″ cycle_effect=“fade“ cycle_interval=“5″ show_thumbnail_link=“1″ thumbnail_link_text=“[Ukázat náhledy]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]

Těším mě to i za kluky, protože Jirka je na 5.  místě a Tomáš Tvrdík jen těsně na 11. A co je největší bomba tak Pavel Krejčí je na 3. místě. Ukázali jsme, že máme super OCR závodníky v Čechách.

Velké díky patří pro trenéra Honzu Pernicu. Příprava nebyla ideální. Dlouho jsem stál kvůli zranění kolena a přesto mě dokázal připravit tak, že jsem dneska letěl po trati. Velké díky Honzo.

Zbytek dne se nese v duchu regenerace a poletování po festivalce. České barvy jsou vidět i nadále. Zdeněk Strejc vyhrál svou kategorii, Terka Schejbalová je na bedně a stejně tak Kristýna Hůrková. Začalo to vážně suprově. Zítra nás čeká úplně jiný závod. Je čas se přirpavit. A taky dát do pořádku ruce. Mám servané mozoly až na krev a netuším vůbec od čeho. Zítra to bude hodně bolet….ale hodně..

Technické okénko:

Na trať jsem zvolil své Zealy3 od Icebug. Které mám výhradně na závody a byla to dobrá volba. Třeba Tomáš Tvrdík běžel v ORIBI a na trávě a tvrdém povrchu taky neudělal chybu s tímhle výběrem.

Na tak krátkou trasu jsem si gel nebral. Pojistil to jen jeden před startem. Po závodě na mě čekal již tradičně R2 regenerační drink. Tím, že plánuji závodit celý víkend piju od začátku týdne Carbo flow a posledních pár dní si přidávám i magnesium do pití. Není radno nic podcenit i když to je krátký závod.

Oblečen již tradičně do značky SweepSport. Bez kopresek a bez pomocných rukavic na překážky. Zatejpování vykloubeného prstu moc dlouho nevydrželo na překážkách.

Na stržené mozoly dávám zelený krém od MetaXtrenu. Asi to zázraky přes noc neumí, ale sklidnit to pomůže. 

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *