Jsou 4 hodiny ráno a budík nemá moc práce dostat mě z postele. Stejně nemohu dospat. Čekal mě vrchol sezóny, největší závod, můj dětský sen startovat po boku těch nejlepších a reprezentovat Českou Republiku.

Vše mám připravené už z večera, abych i poslepu dokázal udělat ovesnou kaši, naplnit bidon s ionťákem a hodit do sebe banán. Posvátné závodní oblečení, které mě vyneslo až sem, je rozložené po pokoji a připravené znovu okusit závodní trať.

Než dojedu ze South Lake Tahoe do místa závodu je to asi hodinka. Ideální čas na to se nasnídat a pít, pít a pít. Venku před autem mě přivítá zima. Je jen pár stupínků nad nulou. Jak asi bude tam? Cesta ubíhá docela rychle, protože tu takhle brzy po ránu není moc aut. Nervozita se už hlásí o slovo. Je mi zima, klepou se mi nohy a nejradši bych už stál na startu.

Hned při příjezdu už je na parkingu živo. Hemží se to tu závodníky a dobrovolníky. Ty mají sraz taky tak nekřestěnsky brzo. 
Teplota je o kousek pod nulou. Zrmzlé kaluže a jinovatka na všem kovovém dává poznat, že to dneska nebude procházka růžovou rozkvetlou zahradou. Hory stále obklopuje kouzelná tma, která si dává na čas s odhalením okolních vrcholků.  Je asi 15 min před otevřením registrací, které by mělo být v 6 ráno. Nechci ponechat nic náhodě a chci mít na všechno dost času. Hned se tak řadím do fronty na startovní číslo a doregistrovat se do vlny mistrovství světa. Při čekání o sobě dává zima opravdu vědět. Už abych se začal rozcvičovat.

U registrací jsou opravdu dochvilní a čekají přesně na šestou, než mi vydají všechny dokumenty. Pak rychle skočit ještě do stánku se spartanským oblečením dokud tam mají všechno a nakoupím něco rodince. Koupil bych si toho víc, ale je to pro mě stejně nepochopitelný nešvar jako u nás v Evropě. Ač se jedná o velkou akci, otočí se tu tisíce lidí, tak ceny jsou stejné jako na netu. A některé jsou i dražší. Žádná festivalová sleva nebo něco podobného. Je to škoda a nejen pro nás, ale myslím, že i pro ně.

Po pár minutách mám vše vyřízené, házím věci do auta a vrhám se na svůj rozcvičovací rituál. Ten začíná jako vždycky stejně. Minimálně jednou, ale spíš až třikrát navštívím WC. Mezitím se snažím zahřát, pít, běhat, protahovat se, zahřát se, běhat, rozdýchat…nervozita se mi stále připomíná a hodinky letí najednou rychleji než normálně. Start je ohlášený na 7:30 To už moc času není.

Překontroluji oblečení, gely, boty, naposledy se napiju a jdu si odložit věci do úschovny.

Ještě než se vydám čekat na start, dám si poslední 4 rovinky, které jsou hned za startem po směru trati. Nechci podcenit rozdýchání a pořádné zahřátí, než to všechno začne. V té době se nad nás pomalu začalo přesouvat slunce a osvětlovat okolní hory. Teď už však rychle na start. Tam se to už pomalu začíná plnit. Ty co mají někoho v publiku, jsou do poslední chvíle navlečeni do bund. Trochu je mi líto v tuhle chvíli, že tu jsem sám. Ostatní, a to včetně mě, už jsou v plné polní připraveni na start. Někteří, a těch je mi opravdu líto, jsou bez trička. Já mám na sobě 2 funkční trika a stejně mi je i přes tu euforii zima.  Je tu okolo nuly a to fakt není přijemné.Stále čekáme a čekáme.Veškeré zahřátí přijde v niveč. Všichni stojíme na začátku startovního koridoru, před kterým je rovnou postavena jedna 8ft wall. V jednu chvíli vypukne trochu panika, když jeden z organizátorů vyhlásí, že na start nepustí nikoho bez zelené potítka  ? značící, že jsmě z vlny MS. Někdo se domlouvá, jak si to za koridorem předají, jiný běží rychle zpět do své tašky. Nakonec taky vystřelím do úschovny pro batoh, kde si rychle navleču potítko a upaluji zpět na start. Bylo by fakt směšné, kdybych zmeškal start :o) Organizátoři si fakt dávají na čas. Už uteklo asi 20minut, když začínají vyhlašovat hlavní favority, kteří jdou jeden za druhým přes zeď do startovního koridoru. Pak teprve všichni ostatní. Během toho přelézání spadne organizátorum nafouknutá brána nad startem. Tak se alespon všichni pobavíme při jejím držení Oproti oplánu je skluz cca 30 minut. Ale už to vypadá, že to fakt začne…

Naštosovaný v té mase lidí se uklidňuji, že to bude dlouhý závod a není potřeba nikam spěchat.Nervozita však dělá své, klepou se mi nohy a do očí se mi derou slzy.A to v momentě, kdy začala hrát americká hymna a já si broukám tu naší českou. Běhá mi mráz po zádech, každý to tu zpívá. Napětí je cítit na každém kroku. Atmosféra je opravdu elektrizující. Konečně se začínám nořit do svého závodního tunelu. Před očima se mi přehrává celý rok, dřina na tréninku, rodina, celá ta cesta, kterou jsem musel ujít, abych se postavil na start vrcholu mé dosavadní závodní kariéry. Přiznám, že mám v očích slzy a jsem štastný, že tu jsem. Teď už však definitivně zapínám závodní mód a mám před sebou jen start.

Poslední hecování od startéra:

Who I am?    (Who am I ? )                „SPARTAN“

WHO I AM?                                        „SPARTAN“

WHOOOO I AMMM?                         „SPARTAN“

Je odstartováno. Had elitních závodníků z celého světa se dal do pohybu. 250 nejlepších závodníků se vydalo vstříc téhle mrazivé výzvě, jenž se skrývá pod názvem Mistrovství světa Spartan Race. Držím se někde okolo 100 místa. Nemůžu moc popadnout dech a těžko se rozbíhám po té zimičce na startu. Prní stovky metrů jsou lehce z kopečka za nima nás čekájí první překážky. Na rozehřátí tu jsou přeskoky malých stěn. Jde to těžko, nohy jsou jak z modelíny a dělají si co chtějí. Další překážka také není překvapení. Přicházejí díry s ledovou vodou, do kterých musíme skočit a zase vylézt. Voda sahající po pás zajistí dokonalé vychlazení. Celkem 3 takovéhle lázně ještě víc umocní pocit promrznutí, který si neseme již od startu. Teď se musím opatrně rozbíhat a dávat bacha. Hlavou mi probleskne, co bych asi dělal, kdybych si natrhl sval nebo něco podobného.

Soupeři však nečekají a zahřátí taky nepočká. Trať pomalu začíná stoupat do blízkého svahu a z široké cesty přechází do proklamovaného singltracku – úzké pešince, kde se fakt blbě předbíhá. Vlastně celá trať dnešního závodu má být z 60% na těchto cestičkách. To bude legrace s předbíháním.

Bohužel i zde platí přenesené pořekadlo, že řetěz je tak silný jak je silný jeho nejslabší článek. V tomto případě je had tak pomalý jak nejpomalejší člen předemnou. A tak se mi stává, že často narážím do závodnika před sebou, protože se to někde štosuje, někdo předbíhá, někdo brzdí. Není to ideální začátek. Bohužel tím ztrácím minuty na začátek balíku a tempo nechytám. Kluci na začátku mohou běžet rychleji, protože mají více místa. Na široké cestě se to dá vyřešit, ale ne na tomhle. Smyčka se ve svahu otáčí a nabíráme po pár serpentýnách směr zpět do festival arény. Krátce probíháme tunelem a konečně se před námi ukazuje festival aréna. Neskutečně to tam vře, je slyšet jak lidi fandí a vytváří úžasnou atmosféru.

Sbíhám z lesa svahem dolů k první překážce před festivalkou. Zmrzlé ruce prohřeju krátce na modifikované Cagro síti. Jenž je natažena na konstrukci a tvoří velkou zeď, kterou je pořeba přelézt. Není to žádný problém. Ten má však teprve nastat. Hned další překážka je monkey bar. Není tak „jednoduchý“ jako tady v centrální Evropě. Tyče jsou dále od sebe a výškově jsou také v jiných úrovních. S takto upraveným monkey barem jsem se ještě nesetkal. Nejde to přeručkovat jedním tempem. Musí se skákat z jedné na druhou. A bohužel tahle úprava spolu s jinovatkou na tyčích a zmrzlích rukách znamená stopku v poslední třetině, kde mi uklouznou ruce a padám. Síla v rukách jako by se úplně vytratila. Však ona se na burpees ukáže. První 30 angličáků zvládám na 2x a vydávám se opět na tráť. Kdybych zdolal tuto překážku, tak se posunu o hodně dopředu, ale bohužel jsem cvičil. Ještě musím dodat, že jak jsem začal cvičit, přiběhl borec od dobrovolníků. Zeptal se mě na jméno, které pak napsal na desku a dal před kameru. Všechny nás pak točila kamera jak cvičíme atd… Jak jsem byl v transu, tak jsem jich dělal určitě víc jak 30 🙂 Nad tímhle by se u nás měli zamyslet. 

Konečně mi je už trochu teplo na ruce a jsem zpět na trati. Cesta se na chvíli rozšiřuje a tak se snažím co nejrychleji dostat do tempa. Festival aréna se vzdaluje za zády a před námi se tyčí vysoké kopce. Klikaté cesty protínají svahy a myslí se mi honí myšlenky, kudy nás poženou nahoru. Minimálně půlka závodu bude jen stoupání a při pohledu před sebe je to pravda pravdoucí.

Konečně jsem se trochu srovnal s tempem a začínám předbíhat závodníky před sebou. Některým prostě došlo hned takto z kraje závodu a jiný nemají takové tempo jako já. Cesty střídají cestičky, kde si bez okolků razím cestu dopředu. Už nečekám, až se rozšíří cesta, ale volám „left“ nebo „right“ podle toho, kde se mi pak líp předskočí před dalšího závodníka. Po pár minutách stoupání cestu přehradí 8ft wall. Není problém ji přeskočit a jít dál. Stále ve stoupání, stále metr po metru nabíráme nadmořskou výšku. Další překážka na nás vyrušuje z meditace. Tenkorát známá prolézačka U-I-O, která také nečiní žádný problém. V dálce je vidět velká konstrukce s další překážkou. Než se k ní však dostanu, bude to ještě chvíli trvat.

Cestičky jsou více kamenité. Sem tam přeskakujeme keříky nebo velké kameny. Stále výš a výš. Další a další závodník mi kouká na záda. V téhle části se mi běží opravdu dobře. Po doběhu k herculese si omylem vyberu ženský pytel. Měl jsem trošku tmu před očima a nějak jsem nepoznal, co je co, natož jakou to má barvu. Když si uvedomím, že mi to jde nějak zlehla, a to jsem už v první třetině, tak pytel pustím dolů a jdu na jinou stranu a zvedám ten správný. Neudělám to jako borec vedle mě, který si ještě pomáhal nohama. Vytáhl to celé nahoru (ženská váha) a šel dále. Beru si ten správný na jiné straně  a tahám. Čekal jsem něco ukrutně těžkého, ale mám pocit, že na Lomnici to nemá. Po chvíli se dostanu s pytlem nahoru a pomalu pouštím dolů. Ještě další odlišnost od Lomnice je, že si lze pomáhat nohou o zábradlí. Mnoho borců okolo to tak dělá, ale já mám strach a radši to jdu bez pomoci, jen s rukama. Dost mě při tom také nahecuje povzbuzování dobrovolníků. Jsou super. Na druhé straně vidím Tomáše Satinkého, jak pytel nevytáhl a jde na burpees. Trochu mě to překvapilo, jak je to možné. Bylo to však také naposledy, kdy jsem ho viděl.

Hercules poražen a přes velké balvany, které je potřeba přeskákat, se vracím zpět na trať. Zase stoupat vstříc vrcholku. Předbíhám další borce a je moc fajn slyšet, jak povzbuzují, i když je předběhneš. Ač se to nezdá, nabíjí mě to. Dodává mi to energii soustředit se na dalšího. Vždy po jednom se na něj zaměřím a likviduji jeho náskok, pak hned další a další. Krok za krokem. Po chvíli opět 8ft wall přes cestu. Blížíme se k druhé straně malého údolí, které se rozprostírá na stejném kopci, na který hodláme dneska vystoupat. Ještě než tam však doběhneme, musíme přelézt Reverse Wall. Nakloněná stěna proti směru tvého běhu. Tyhle stěny jsou horší než normální kolmé, i přes to, že mají hrany, za které se dá opřít nohou. Jenže jak jsi nakloněný, tak stejně se musíš zvednout rukama a přelézt zeď.

Organizátoři nás nenechají moc rozeběhnout, a je tu nošení klád. Jestli se nepletu, tak tuhle formu překážky jsem ještě doposud neabsolvoval. Při doběhu popadnu kládu, které jsou označené pro nás a za povzbuzování nesu kládu okolo prohlubně do kopce a po druhé straně zase zpět. Stále jsem se cítil docela svěže. To však přešlo jak jsem  zvednul tu malou kládičku, co váží asi tunu. Tak trošku jsem to přehnal do kopce a nechal se zlákat tím, že na některých vidím, že se trápí a pokusil jsem se je předběhnout. Pár si jich dávám, ale ke konci kopečku už mě pěkně pálí stehna a začínám pomalu vařit. Nenapadne mě nic lepšího, než si to dolů s tou kládou seběhnout. Sice udělám pár dalších kluků, ale stehna dostanou pěkně zabrat. Když jsem stoupal s kládou nahorou, poprvé jsem viděl Dušana Zapalače a dva kluky ze Slovenska. Jenže oni byli už na cestě dolů a měli ještě velký náskok.

Říkal jsem si, co se mnou tahle překážka udělá před dalším stoupáním.. Vypadalo to, že nás čeká finální výběh na vrcholek Squaw peak s výškou 2700 nad mořem . Do tohohle místa jsme nabrali už docela výšku, odkrylo se údolí, ze kterého bylo vystartováno. Přesto nás čekalo ještě velké převýšení. Slunce hřálo z krásně modré oblohy, ale teplo nebylo od slunce, ale hlavně od stehen. Během výběhu jsem se snažil pravidelně pít, protože už jsme měli přes hodinu závodu v nohách. Chtěl jsem co nejvíce oddálit kreče, u kterých jsem čekal, že se dříve nebo později přihlásí o slovo. Ke všem těm obavám se na nahoru běželo docela dobře. Čím dál více doléhala na všechny závodníky nadmořská výška a čím dál více byl vidět rozdíl, kdo se na to jak připravil a jak s tím jeho tělo umí bojovat. Cesta byla nekonečná. Mnoho závodníků sem tam přecházelo do chůze a zpět do běhu. Citil jsem šanci na posun v pořadí, a tak jsem to drtil, co to šlo. Podařilo se mi doběhnout oba Slováky a předběhnout je. Vrchol byl někde okolo 7 míle a poslední překážka byla těsně před 5 mílí. Nekonečné, více jak 3 kilometrové, stoupání v nadmořské výšce okolo 2400mnm, ubíralo síly víc a víc.

Kamenitá cesta k vrcholku se stále klikatila nemajíce konce. Doběhl jsem Dušana a byl jsem od něho zhruba 20-30m. Běžel ještě se dvěmi dalšími kluky. Už mi však začaly taky docházet síly a říkal jsem si, že počkám do další překážky a tam je cvaknu úplně. Čím blíže k vrcholu jsem byl, tím mi bylo hůř a hůř.  Snažil jsem se ignorovat bolest ze stehen, kterým se fakt tohle stoupání nelíbilo. Ukazatel 6 míle dával jasný vzkaz, že nás nahoru čeká ještě polovina cesty.Něco kolo 1,5km tohohle teroru, bez pořádného nádechu. Pomalu jsem se dostával do takového zvláštího stavu, kdy jsem cítil bolest, ale nějak jsem ji registroval jako, že je. Něco jako vedlejší efekt a točil jsem dál nohama. Další a další krok. Sem tam jsem přešel do chůze, ale po chvíli zase do běhu. Nutil jsem se držet tempo. V hlavě jsem si stále připomínal, že i ostatní to bolí. Taky trpí. A kdo to vydrží dýl, bude v cíli dříve. Po pár stovkách metrů jsem začal mít problémy s dýcháním. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Začalo mě píchat v boku. Pak i v druhém. To už bylo zle, tepovka byla kdesi v maximálce, a já se nemohl pořádně nadechnout. Dušana jsem stále viděl před sebou. Občas jako by se mi schoval do nějaké mlhy a zase z ní vylezl. Pomalu jsem začal vadnout, nohy nešly tak jako dřív. Nádech byl obtížnější a bolest větší….uff vrchol…7 míle. Hlavou mi probleskla mapka, kde tato vzdálenost ukazovala bod, od kdy se bude spíše klesat. Budeme na vrcholku, a taky že jo. Obíháme stanici lanovky, fouká svěží větřík. Jenže toho stejně moc nevidím. Soustředím se na každý krok, abych neupadl. Rozhlížím se kudy vede trasa. Sem tam registruji lidi a fandění. Konečně klesání… ale ani to nepomáhá.Stále mě píchá v boku, v obou. Tohle se mi nestalo celý rok, ani v týdnu, když jsem trénoval ještě výše.

Na seběhu mi Dušan odbíhá. Snažím se roztočit nohy a trochu se probrat a nalít tam nějakou energii. Hodím do sebe další gel a pro jistotu magnesium. To se myslím hodí na další část trasy. Seběh nebyl tak dlouhý. Nicméně mi trochu pomohl a rozdýchal jsem se.

Cesta nás zavedla kousek pod vrcholek, kdy jsou spartanské pytle. Kulaté sandbagy s logem. Házím jeden na rameno a namířím si to nahoru. Zkouším zase zrychlit. Trochu snížit tu mezeru a sem tam běžím. Není to žádná sláva, ale bojuju. I když to dost bolelo. Míjím otáčku a sbíhám lehce s pytlem dolů. Konečně ho můžu odhodit a vydat se dál na trasu….

To je pro dnešek vše…první část byla o pekle jaké jsem prožil při stoupání. A příště to bude o pekle, které má ve znaku vodu…těšte se…

 

korekce: PET