Jestli první polovina závodu byla sice náročná, ale docela kontrolovaná.Tak ta druhá byla peklo. Protože pocit úlevy, který jsme cítil při klesání byl opravdu jen monetální pocit…
Po odhození pytlů s pískem nabrala trasa konečně směr dolů. V hlavě mi jásal barometr každým sestoupeným metrem Přes cestu se nám 2x postavila kladina, kterou bylo potřeba přeskočit. Jinak nic zásadního až na samotnou pěšinu, po které jsme běželi. Chvílemi jsem to pustil a pak zase brzdil, protože se každá zatáčka nepříjemně utahovala. A nerad bych se objal s křovím. Snažil jsem se dotáhnout na Dušana běžícího tak 100m přede mnou. Jenže on je lepší v seběhu a moc se mi to neusnaďnoval.
Už při překonávání první kladiny se o pár desítek metrů níže ukázalo průzračné jezírko. Jak z alpského reklamního letáčku. Na blankytně modré hladině jsem občas zahlédl takový parníček. Nebyl to však parníček, ale závodník. Ze shora to vypadalo, že to není taková dálka na plavání. Čím jsem však byl blíž, tím více jsem měl horší a horší pocit, že to taková legrace nebude.
Cestička nás pomalu vedla po svahu dolů. V hlavě se mi honily myšlenky co semnou udělá ta ledová voda. Že to nebude tak hrozné. Ledovou vodu přeci znám…(toho času jsem byl stále ještě věřící, že to bude pohoda)
U jezírka už stáli dobrovolníci a ukazovali na vesty. Ok vědí proč nás do toho navlékají. Hodil jsem ji na sebe a hned na to skáču do vody. Nebyl čas se ani vteřinu zamyslet, jestli bude studená. Po pár metrech plavání “žiletky” řežou po celém těle, tuhnu….tuhnu čím dál víc a víc. S vestou se nedalo plavat. A ještě k tomu to bylo brutálně daleko k bójce a od ní zase zpět ke břehu. Přestávám plavat, jen se tak mlátím na místě. Hlavou mi bleskne, že tu nesmím být ani vteřinu navíc. Mohl by to být úplný konec. Pamatuji si na ten pohled, když se vydrápu přes plošinu na břeh. Odhodím vestu a opře se do mě ledový vítr. Zimou mi skřípou zuby a v tom zahlédnu okolo pár stříbrných hromádek. Až druhým pohledem mi dojde, že to jsou závodníci, pro které to je konečná stanice. Hypotermie a totální podchlazení organismu jim zničilo sen dostat se do cíle jinak než díky záchranářům.
V hlavě si opakuji “utíkej a toč nohama” pohyb ti udělá teplo. Ledový vítr byl ale proti…neskutečná zima se do mě zakusovala každým metrem. Od výstupu z jezírka si moc závod nepamatuji. Vím, že jsem se snažil běžet, co nejrychleji to šlo, aby mi bylo opět teplo. Ale jako bych byl svázaný lanem a nešlo se hnout ani o kousek.
Od jezírka vedla trasa po cestičkách k náhorní plošině, kde jsme měli strávit pár horkých chvil. Cestou se mi trochu povedlo vrátit do reality a rozmrznout. První zastávka je u dřevěných špalků na řetězech. Které musíme vzít do každé ruky jeden a obejít vlajky. Popoběhneme dál, kde dostaneme další rozkaz, abychom si přitáhli desku s pískem na laně v takové šílené brázdě. Je to spíš o technice než o nějaké síle, ale I tak v tom zmrzlém stavu s tím dost bojuju. Stále do nás buší ledový vítr, který nám moc nepomáhá, abychom se zahřáli.
Kdybych věděl, co za následující sekci překážek má přijít, tak bych se o zahřátí nebál. Plazení pod ostnatým drátem je tak nějak klasika. Ale tady bylo asi 8 drah vždy zakončených nějakou stěnou na přelezení, nebo podlezení. Ve finále jsme měli projít každou tou drahou. Po pár drahách jsem už nevěděl, jestli se mám kutálet, plazit nebo štípat dráty zubama. Naposledy, jsem byl takhle rozsekaný z ostnáče na svém prvním Spartanu v Bořeticích. Pak až tady…ruce, záda všude krev. Díky bohu to však byla část, která mě dokonale prohřála. Dalo se tu pár míst v pořadí získat, což se taky dařilo. Opouštěl jsem poslední úsek drátěného pole a zase jsem měl radost jak se mi běželo. Skoro jako před koupelí v jezírku. Zaměřil jsem před sebou běžící závodníky, abych se na ně upnul a pomalu je dotahoval. V tom se však na trati zjevila Dunk wall. Cože? Jako znovu voda? Néé to nééé. Na vteřinu jsem se zasekl, že už do vody nepůjdu. Skočil jsem však dolů, podplaval a bylo to celé zpět. Zima, tuhé nohy.. Snažil jsem se odtud vypadnout jak nejrychleji to šlo. Krátký přeběh k další překážce na kluzkou stěnu. Od ní na šplh, který byl nad slámou a dost krátký. Celkem sranda. Ovšem u další zastávky na téhle zpropadené plošině už to zas sranda nebyla. Čekalo nás Atlas carry. Bylo mi ctí seznámit se s touto překážkou, kterou jsem znal jen z videa. Velká betonová koule, která se nese od vlajky k vlajce a na půlce cesty se dělá 5 burpees. Vybral jsem si tu nejkrásnější a vzal jsem ji do ruky. Jenže ona se ani nepohnula. Zkusil jsem to podruhé a nic. Ona byla snad přišroubovaná. Na třetí pokus už jsem ji držel v náručí. Cítil jsem napnutý každý sval v těle jak strunka. “jen ať nic nepraskne” říkal jsem si. V tomhle zmrzlém stavu by to byla rychlá konečná. U první vlajky ji odhodím a odcvičím angličáky. Po 5ti burpees znovu nabírám kouli na výlet a vracím ji v pořádku na start. Uff tohle nebylo lehké.
Ještě stále není konec tohohle cvičiště. Přibíháme k alpskému traverzu. Což jsou natažená lana v délce asi 20m a musí se přeručkovat z jedné strany na druhou. Zrovna z téhle překážky jsem měl radost, protože mě bavila. Umocnil to ještě k tomu úžasný dobrovolník, který na nás celou dobu křičel ať hejbeme tím zadkem, že nás dole čeká máma s teplým čajem a bábovkou. To prosně nechceš, před ním spadnout. Kopnul by tě do zadku tak, že doletíš rovnou dolů do cíle. Tak vehementně jsem ručkoval až jsem si přepálil obě ponožky na achilovkách (což jsem poznal až dole ve sprše).
Vypadalo to, že se profil tratě začne pomalu svažovat dolů. Jako propustka dále byl u výstupní brány z tohohle pekelného cvičiště oštěp. Relativně blízko umístěný panák ze slámy mi nedělal problém zasadit mu jistý úder oštěpem. S vítězným křikem jsem se vydal na zbytek trasy směrem dolů. V tomhle momentě jsem předběhl i Dušana, který minul a musel cvičit. Zdaleka se mi však neběželo lehce. Nohy jsem měl zatuhlé a ke všemu se přidala ploska nohy. Vlastně obou. Reeboky to měli za sebou a každý kamínek se mi podepisoval do chodidla nesmazatelným písmem. Nic moc představa na oslavného běhu do cíle.
Klikatící se cestičky na sestupu přerušila obrovská stěna ze dřeva. Něco jako A cargo, ale tak 6m vysoké na přelezení. Když jsem naskočil, abych se chytl první latě. Tak se do lýtka přišla podívat křeč. Sakra…to snad né. Ještě není konec.
Seběh mi vadí čím dál víc. Nohy trochu vypovídají službu a výborně běžící Dušan si mě maže na chleba a v pohodě předbíhá. V Hlavě se mi honí spousta černých myšlenek co se to děje semnou. Ne a ne se zahřát. Nemůžu točit nohama tak jako dřív. Plosky bolí, sem tam mi noha vypne. Jistý krok se úplně vytratil.
Celou dobu sestupu jsem si říkal, co to je za hada tam dole pod námi. A proč jdou tak pomalu? Všechno mi došlo o pár chvil později, kdy jsme přiběhli pod začátek sjezdovky a museli jsme si naházet vlastní kyblíček štěrkem. Už to je deprimující. Ano Bucket Brigade. Nemohli jsme to nést jinak než dát před sebe a držet rukama. Každý krok bolel …metr za metrem stoupání do sjezdovky bylo tak pomalé. Mělo to snad 500m. Všude někde odpočíval s hlavou sklopenou k zemi. Vyčerpání a nekonečná bolest udělali z téhle překážky síto pořadím a neskutečné peklo. Zde jsem ovšem překvapil sám sebe. Nešlo se mi do kopce, až tak zle jako mnoha dalším. Tolik vyčerpaných a zlomených pohledů jsem dlouho neviděl. Máte kýbl, který už nemáte sílu ho ani zvednout. Přitom víte, že ho musíte donést zpět na start. Jinak se prostě do cíle nedostanete. Hrozná představa. Když jsem se v cíli dozvěděl, že to Peter Žiška musel jít dvakrát, tak jsem si nedovedl představit, jak mu mohlo v té chvíli být. Po pár desítkách metrů dostihuji Dušana a kousek neseme kýbl spolu, než se mu jen na chvíli vzdálím. Slastný pocit, když nás rozhodčí pustí dále a můžeme s obrovskou úlevou vysypat kýbl zpět je nepopsatelný.
Už je slyšet hudba z festivalky. Cíl už nemůže být daleko . Přes pár kladin a stěn, kde si mě opět Dušan podal dobíháme do cílové rovinky. Nejdříve Traverse Wall. Oproti naší jsou chyty velké a bez problému se dostávám na druhou stranu. Teď ovšem přijde daleko těžší zkouška. Multirig. Obrovská lajna kde jsou za sebou zavěšené kruhy, tyč vodorovně a lana s uzlem a to vše dvakrát za sebou. Vyklepávám ruce po Traverse Wall. Koncentruji hlavu, abych z myšlenek úplně vymazal slovo „pád“ nebo „slabé ruce“. Lidé okolo jsou fantastičtí…povzbuzují každého, kdo se pokouší o zdolání. Při pádu to zahučí jak v úlu nebo zajásá, když to někdo dokončí.
První lana i s kruhama jsou v pohodě. Taktéž trubka je celkem bez problému. Ovšem při přelézání do druhé části už začínají ruce stávkovat. Lana udržím jen tak tak v dlaních. Když přehmatávám na tyč, tak mi uklouznou prsty a už se nedokážu udržet na jednou rukou na laně a poroučím se k zemi. Odeberu se do zóny pro odpadlé a načínám svou sérii 30 burpees. Okolo je dost dalších cvičících. Po chvíli se přidá I Dušan, který padá taktéž jako já. Spadl ovšem I na stěně, takže měl o jednu sérii více. Hned mu přiběhne pomoci povzbuzováním Michal Rajniak. Je to super slyšet jak ho povzbuzuje. Jenže si připadám jak nepřítel. Nevím proč, ale přijde mi to hodně líto. Dojedu si svých 30 burpees a protínám cílovou pásku na 52. místě. Jako 10. evropan a nejlepší Čech.
Do ruky mi někdo vrazí banán do druhé pití a jen tak koukám, jak dobíhají další a další. Na krku se mi houpe medaile z mistrovství světa. Nejsem schopen dát dohromady kloudnou myšlenku. Jsem šťastný, že to mám za sebou. Utrpení, do kterého jsem se dostal tam nahoře mi dost provětralo morální sílu. Běžet do cíle a nevzdat to. Když se na to dívám z tohoto pohledu, tak jsem rád, že v tom cíli sedím a dostal jsem se tam po svých. Mnoho závodníků to štěstí nemělo. Na druhou stranu mi tak trochu tam vzadu hlodá myšlenka, že bylo na víc. Na poslední překážce jsem projel tak 15 míst v pořadí. Prospalý začátek mě stál taky spoustu minut. Ale to je vše kdyby. Je to ohromná škola a spousta podmětů nad čím se vyplatí zamyslet. Pořadí není vše, důležitý je pocit a to co z toho člověk odnese.
Přesto všechno uvnitř mě vládne spokojenost nad tím vším. To co jsem musel ujít, abych stál v cíli mistrovství světa je jedno úžasné dobrodružství. Které bych nikdy nedošel až sem bez své rodiny.
Za chvíli se v cíli objeví Zuzka Kocumová jako nová Mistryně světa. Spousta amerických brad spadla na zem a my můžeme oslavovat novou šampionku. Nádherný příběh. Velká gratulace nakonec patří i Michalovi Rajniakovi, který si doběhl pro 10. místo. Teď už šup do auta a vychutnat si závod a okolí bez toho závodního stresu. Ať z toho taky něco mám :o)
Na závěr určitě patří poděkování Vojtovi Beranovi, který mě připravil fyzicky a Terezce Beranové, která se starala o to, aby nohy fungovali tak jak měli.
Největší poděkování patří ale Danče. Za podporu….za to že jsi. Bez tebe bych tu nestál.