Čas od času je fajn, když se na věci okolo podíváte trochu z výšky…

Hned na druhý den v Cinci jsem měl naplánováno strávit celý den v naší centrále v GE – Evendale. Potkat pár kolegů, podívat se jak to dělají za velkou louží, nasát informace z montáže motorů, které se instalují do velkých dopravních letadel.

Tréninkové centrum General Electric

To ale není úplně to o čem chci psát. Uvědomil jsem si to až během samotné návštěvy této úžasné lokality. Už na letišti během imigrační kontroly, když jsem uvedl, že pracuji pro General Electric. Tak nebylo potřeba více otázek. Tahle společnost má jméno, má respekt, má historii. To však nebylo nic proti samotné návštěvě.

Přijíždím k obrovskému komplexu budov, které jsou obklopené jedním velkým parkovištěm vedle druhého. Stojí tu proti sobě nové budovy, tréninkové centrum, kam se sjíždějí školit lidé z celého světa. Proti tomu vévodí velké rozsáhlé budovy ze žlutých cihel. Přesně tyhle budovy zde stojí od roku 1949 – 1954 kdy se GE rozhodlo postavit sestru svému závodu v Lynn na výrobu malých tryskových motorů pro vojenská letadla. U každé brány stojí strážník a nekompromisně upozorňuje jak a kde se má jezdit. Je jim jedno komu to právě říkají. A když potřebujete poradit tak ochotně pomůžou. Atmosféra tohoto místa je cítit všude. Přesně tohle místo bylo domovem bratří Wrightu, kteří zde produkovaly pístové motory během druhé světové války. V tom si uvědomíte, že stojíte na místě, které je součástí americké historie a světového létání. Budova číslo 700 byla po nějakou dobu vedena jako největší na světě. Během druhé světové války neměla okna kvůli špionáži a transport všech dílů byl pomocí podzemních tunelů.  Okna byla přidána až po druhé světové válce.

Tento rozlehlý komplex se musí objíždět autem, golfovým vozíkem nebo jen tak na kole. Je to takové město ve městě. Je tu vše na co si vzpomenete. Od doktora až po supermarket.

Během prohlídky cítím velkou hrdost, že jsem toho součástí. Že mohu pracovat pro GE a mám možnost navštívit tato místa. Chvílema jsem jen koukal a nasával tu atmosféru. Slova se moc nedostavovala.  Když vyprávějí o tom co dělají tak cítíte, že vědí proč to dělají a věří tomu.

Často kolem sebe slyším hlasy jak je něco špatně, jak něco nefunguje, že jim bude někde lépe. A slyším to od lidí co jsou v práci pár měsíců nebo pár let. Nebo naopak dlouhou dobu. Nemají porovnání. Nemají s čím srovnávat a to je na jednu stranu špatně.  Je to jejich první zaměstnání a čekají, že v další firmě to bude zázrak a vše bude lépe.  Nebo neměli tu možnost vidět něco rozdílného. OK tak běžte a zkuste to. Mějte tu odhavu něco zkusit, Když budete jen povídat tak nic nedosáhnete. Je to samozřejme i o tom vystoupit ze své konfrortní zóny a jít se svou kůži na trh. Udělejte si srovnání a poznejte to. Až díky tomu si uvědomíte co je dobré a co špatné. Je nanejvýš jasné, že nikde není na růžích ustláno, ale záleží jak k tomu přistupujete a jaká je kultura.

Udělalo to na mě velký dojem. Pro dnešek jsem plný zážitků a to nebylo ještě ani poledne …

Krokem zpět není se vrátit, ale podívat se na to s nadhledem mimo běžnou denní rutinu a stereotyp. Nevmínat denní činnosti a problémy….

Staré budovy ze žlutých cihel