Cesta po Americe má dvě části. První služebně do Cincinnati navštívit naší centrálu a pak po 3 dnech  přeletět do San Francisca a poté autem do Lake Tahoe. Samozřejmě ve frisku strávím den, protože bez selfie u zlaté brány (čti Golden Gate) bych prostě odjet nemohl.

Je čtvrtek brzo ráno. Loučím se s rodinou, beru věci a nabírám směr Praha. Na svou zatím nejdelší cestu. Taxikem poprvé vidím Blanku jinak než ve zprávách a po půl šesté stojím v Ruzyni na terminálu 2 a čekám na odbavení. Všechny doklady, mapy,rezervace a knížku mám připravou u sebe. Všechno ostatní se „může“ ztratit v druhém baťohu. Odbavení je rychlé a ještě před nástupem do letadla potkávám kamarádku. Letí také do Paříže, ale pak nabírá směr Kuala Lumpur. No pěkná náhoda. Přelet do Paříže je v pohodě, rychle se přesunu na transfer na další terminál. Je to v pohodě busem, ale ta hodina mezi přistáním a boarding time na další let je tak akorát. Než si dojdu na toaletu a zpět tak je fronta do letadla. Sakra. Proběhne krátký pohovor ve stylu, kam letíš, co tam děláš a kolikrát jsi tam byl a konečně mohu nastoupit. Sotva vlezu dovnitř tak radostně vidím hezké sedačky, plno místa. Hned si pomyslím „no super, ty zaoceásnké lety mají něco do sebe, to bude pohoda“ pak se rozhlédnu a já stojím v bussines třídě. Aháááá tak pokračuji do mé třídy – economy. A tady je to o stupínek horší. Nemáme vlastní stolek ani pěknou deku a polštáře. Na nohy je taky o malinko méně místa. Oni se tam mohli natáhnout jako v posteli. No co se dá dělat :o)) Potěšitelná je docela široká nabídka filmů a celkem pravidelný servis jídla.

 Let trvá něco přes 9 hodin a 6600 kilometrů. Cestou vyplňím celní prohlášení a nastuduji jak na imigrační pohovor. No trochu z toho mám vítr. Ale snad to bude v pohodě. Během letu zjišťuji, že země je fakt kulatá, mraky jsou stejné v USA i v Evrope a čím blíže jsem USA tím se v pravidelných svačinkách objevuje to Americké mlsání .

Během klesání k Cinci si všímám jedné věci co mi byla jasná už z mapy. Skoro každé město má ulice a bloky do čtvrců a obdélníků přes celé město. Hodně ulic je rovných a jen se protínají navzájem. Sem tam pak je vidět taková ta vilová čtvrt s klikatou ulicí, plno stromů a baráky. Dálnice jsou poznat krásně, protože jsou hodně široké a táhnou se téměř rovně až někam do dálky. Skoro každé pole má svůj barák, zřejmě farmu. Ke každému vede cesta delší či kratší. Jsou posezena jedno vedle druhého.

 

 To už alé mé zírání končí a přistáváme. Naházet věci zpět a hurá z letadla. Konečně se mohu zase hýbat. Ten let byl ukrutně dlouhý. Už jsem nevěděl jak mám pořádně sedět. Následuje první pasová kontrola. Pak vyzvednout zavazadla, abych je o 200m dál mohl odevzdat. Mezi tím však následuje imigrační pohovor. Strážníci se tváří přísně a pokynem „next one“ si volají jednoho po druhém. Potěšující je daleko delší fronta pro občany z USA než pro nás. Jsem docela na začátku fronty, , ale i přesto čekám, protože tam právě „dusí“ nějaké indy. Vybírá se mě celník a po odpovědi, že jedu na mistroství světa ve spartan race se zarazí a ptá se. „kde to je?“  a když mu to vysvětlím tak se zeptá “ to je „nascar“ ? :o) Ne ne to není. Při celém pohovoru se vyplatí mluvit pravdu. Takže vyklopím vše včetně toho, že už mám hlad. Dostávám razítko do pasu a jdu odložit zavazadlo zase na pás a vybírá si mě místní strážník a potírá mě papírkem na drogy. Pak mě s úsměvem pouští do další fronty tentokrát na svlékací scanner. Asi jim nestačí, že jsem vyndal naprosto vše a jdu tam i bez bot. Znají obsah kufru i mého žalůdku a mám hotovo a jdu si pro kufr asi 300m daleko. (2 zastávky vlakem).  Vyzvednu auto a můžu vyrazit směr Sharonville. Rychle si potykám s automatickou převodovkou a místním provozem.

Jízda je v pohodě. Hromada pruhů, obrovké kamiony. A neskutečná směs auto. Od krásných mustangů co „hřmí“ jak letní bouřka když přidají až po narosto sežrané auto co drží pohromadě jen silou víry. (nebo silou lepící pásky) Samozřejmě, ale taky hřmí. Na silnici je snad vše co má minimálně 4 kola a volant a je to slepené izolepou. V jednu chvíli se leknu slečny co je nalevo. Významně na mě kouká.. Nevšímám si ji a jedu si své. Zařadí se za mě potom jak tam bude místo přece ne. Jenže ona potřebovala o 3 pruhy doprava  na výjezd. Hned to zamnou trnhne, aby to stihla a stejně mi během toho manévru stihne říci „kalouskovsky“ že jsem jednička. Nic mě nerozhází. Stále se koukám dopředu jako by to nebylo vůbec určené pro mě.

Po hodině jízdy jsem se na hotelu můžu ubytovat.  Pokoj s LCD plným sportovních kanálů je krásná vyhlídka na čtvrteční večer. Hladový jsem jako vlk a tak se jdu hned navečeřet. Co jiného čekat než hot dog, smažená křídla a nějaká pálivá polévka. No tak si naložím salát, kolínka, obří bramboru s nějakou červenou omáčkou. Vše proleju vodou. No připadám si trochu divně…všichni si nosí 2 talíře a na každém hromadu jídla a do toho colu. No vypadají jak  vypadají.

Jetlag už klepe na dveře. Vydržím ještě chvíli, abych se srovnal s časem a jdu spát. První den je zamnou.

Zítra napíšu něco o okolí a návštěvě místního leteckého muzea…