Německé a Rakouské závody serie Spartan Race předchází výborná pověst. Když k tomu přidáte místo konání Olympijský park v Mnichově, vyjde Vám závod, který bude opravdu stát za to.
Než jsme se vydali na cestu, byla to celkem honička. Vyzvednout nové závodní dressy. Od Icebugu nafasovat boty na závody, protože jsem vlastně žádné závodky neměl. Naplánovat cestu, kde kdy a v kolik být…a času se mi moc nedostávalo.
Do Mnichova jsme to vzali přes Regensburg, kde jsme strávili skoro celý den. Spaní bylo také naplánované tady. Když jsem totiž hledal ubytko přímo v Mnichově, tak bylo 4x dražší než v Regensburgu. Koneckonců to bylo i lepší pro kluka, protože nemožnost pohybu v autosedečce nám dával hlasitě najevo celou cestu. Počasí se umoudřilo a bylo docela hezky na procházku městem.
Na odpoledne jsem měl v plánu na chvíli proběhnout nové boty krátkým předzávodním výklusem. Podíval jsem se do mapy a hned u hotelu byl velký krásný park. Plno cestiček, zeleně atd… Navlékl jsem věci, nové Zealy a šel na to…zprvu mi bylo divné, proč je park obehnaný zdí. No co asi mají Němci jiný vkus. Po chvíli jsem narazil na velkou bránu do „parku“. K mému překvapení to byl park lehce odlišného typu. Byl to hřbitov. A to jak vpravo tak i vlevo. Asi 3 vteřiny jsem myslel, že bych to jako prubnul, ale to mě hned přešlo. Takže místo navození závodní atmosféry a nabuzení jsem vyklusával okolo hřbitovních zdí. Atletickou abecedu jsem si střihnul pod okny paneláku a kličkoval mezi “bobkami” od psů. Podmínky naprosto idelální. Alespoň pocit z bot byl velmi dobrý. Při kličkování mezi “bobkama” mi to ani jednou neuklouzlo.
Hned druhý den brzy ráno jsme nasedli znovu do auta a vyrazili směr Mnichov. Při parkování v olympijském areálu nás vítalo sluníčko a dominanty zdejšího parku. Předpověď nelhala, měl být krásný slunečný den. Hned na to jsem vyrazil vyřídit registraci a zjistit kde co je. Cestou k hlavní bráně, za kterou byla festival arena, mi běhal mráz po zádech. Další olympijské místo, závod přede mnou, sluneční paprsky, hudba festival arény. Už jsem se nemohl dočkaz, až budu opět stát na startu. Nutno říci, že registrace byla jen o tom odevzdat podepsaný papír a na základě toho mi dají náramek a číslo. Nic víc…fakt rychlé, bez front.
Moc času nebylo, tak to bylo trochu hektické s rozcvičením a rozběháním před závodem. Stihl jsem však zahlédnout, kudy povede část trasy, že se bude plavat a pošlou nás i na avizovaný stadion. Sotva jsem se rozkoukal, už jsem stál na startu a odpočítával poslední vteřiny, než nás vypustí na trať.
Začátek byl z mé strany standardní. V celém tom spěchu a nervozitě jsem se dostatečně nerozběhal a nechytl jsem začátek. Hned po startu vedla trasa v podstatě na jediný kopeček, na kterém byla stěna. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se rozdýchal a chytil tempo. To už však přede mnou bylo asi 20 lidí. Nic moc vyhlídka. Po vystoupání na kopeček byl opět seběh dolů a podél řeky jsme běželi na kraj areálu. Přes síť jsme se dostali na druhou stranu. O kousek dál byly 2 kontajnery s bahnem, do kterého se muselo vlézt a opět stěna. Chvíli se běží po trávě, chvíli po asfaltce. To jsem tak nějak čekal. Po chvíli přibíháme k mostku, na kterém jsou do vody zavěšená lana. První tykačka s vodou dopadla dobře, stejně jako špl.
Další pokračování závodu nás nasměřovalo okolo jezera na druhou část kopce, na kterou se musíme vyškrábat. Konečně tady oceňuji Zealy od Icebugu. Drží na mokré trávě a nepustí ani o kousek. Pomalu začínám stahovat špičku a v kopci předbíhám další borce. Přeběh přes louku vede až ke kraji lesíka, kde jsou krásně narovnané a op- racované klády značky “Made in Germany”. Šup s tím na rameno a běžím jako ostatní. Kláda nekláda, házím s ní z jednoho ramene na druhé, abych si je nerozmlátil při dotahování závodníka předemnou. Seběh vedl opět k jezeru, kde bylo Atlas carry. Velká betonová koule, která se musí vzit od jednoho praporku ke druhému. Tam dát 5 burpees a zase ji odnést zpět. Když už jsme byli u toho jezera byla škoda toho nevyužít. Docela dlouhý úsek plavání na druhou stranu zajistil dokonalé ochlazení. Voda po krk nebyla ideální na běh a na plavání to bylo zase pomalé. Z vody jsem vylezl zmrzlý, jak zimní nudle u nosu.
Následovalo pár schodů nahoru a zase dolů do takového malého venkovního amfiteátru, kde byl hoď oštěpem. Ještě předtím jsem dorazil dalšího závodníka. Vzdálenost slámy nebyla zas tak hrozná, na to kolik tady bylo cvičích borců. S jistotou posílám svůj oštěp na střed balíku a chytám se za skupinkou prvních 10 závodníků. Říkám si, že jsme všichni promrzlí stejně, že nás to všechny bolí a kdo najde víc síly přidat ten bude dříve v cíli. Po pár schodech nahoru jsme ve festivalce, kde je velká cargo sít. Fajnová překážka a opět získávám pár metrů k dobru. Je vidět, že ostatním to tolik nebeží. Zkouším toho využít na následující běžecké pasáží, která vede okolo vody. Běžíme pod most, kde se šplhalo a zase podél vody ke stadionu, kde se po krátkém kopečku objevíme ve vchodu resp. u Herkulovy kladky. Tahle německá ma podobu pneumatiky ve které je beton. Nepřijde mi, že by to byla extra tíha a výška. Přesto se tady dost lidí trápí.
Hned za ní nabíháme na tribunu stadionu po jejímž oblouku vybíháme na nejvyšší místa, abychom hned za středem stadionu ochutnaly schod po schodu směrem dolů a pochopitelně nahoru. Tady mi přestává pomalu chutnat. Předbíhá mě borec, co měl problém vyzvednout kladku, ale nemám sílu se ho chytit. Po dalších metrech na oblouku míříme ke schodům, kde dostaneme jako náhrdelník obrovský řetěz a s ním máme opět vyrazit dolů po schodech a nahoru. Snažím se stáhnout náskok skupinky přede mnou a přitom mě dobíhá jeden závodník.
Od cíle nás dělí jen 3 překážky. Hned první je stěna, která mi nedělá problém. Ale za ní je multirig, který přecházím v pohodě. Borec co mě doběhl se neudržel a padá. Mezi poslední překážkou se mi daří udělat ještě jednoho kluka a nabíhám na velkou kluzkou stěnu s lanem. Bez zaváhání překonávám a probíhám cílem na šestém místě celkově a třetí mezi eliťákama jednotlivcema.
První ostrý závod, kde mě relativně nic nelimitovalo je dokončen. Avšak hlavou mi probíhají trochu smíšené pocity. Běžecky to bylo hlavně ze začátku zbytečně opatrné a vláčné. Naopak když jsem se měl na konci kousnout trochu více, tak jsem to v hlavě správně nesepnul. Je to blbý pocit, když jsi v cíli a víš, že šlo ze sebe vymáčknout ještě více. Dobré varování pro Pražský závod….
Celkově mě však tenhle německý závod hodně potěšil. Suprově připravené zázemí. Skvěle značená trať s hezkými překážkami. To vše v srdci Olympijského areálu. Dobrá pověst nelhala a já tu určitě nejsem naposledy.