Spartan Super Maggiora – vstup do sezóny

Co zasadíš v přípravě v sezóně později sklidíš? Ale jak začneš sezónu, je věc druhá.  Jelikož jsem cíleně vynechal zimní závody a jen trénoval bylo pro mě trochu otazníkem, jak a tom budu.

Odpověd měla přijít na prvním závodě Italské Spartan série v Maggiora – SUPER. Ano lehká nervozita byla z očekávání, jak se mi po zimě poběží. Kdyby tohle slyšel Jirka Kastner už vidím, jak se u toho směje. Na druhou stranu  jsem si vzpomněl na to, jak mi opakuje. „Co jsi měl udělat si udělal a co se stane během závodu je věc druhá“. To mě uklidnilo. Protože natrénováno jsem měl dobře. Únava z předchozích dní byla taky „asi“ pryč což mi MySasy dávala jasně najevo. Naposledy jsem se tedy na tréninku vydráždil v pátek ráno a to bylo opravdu vše.  Jsem připraven.

Do Itálie jsem se vydal v pátek odpoledne. Něco jako když sednete na bus a za chvíli vás vyklopí někde opodál. Na Letišti Malpensa v Italii. Po příletu mě vyzvedl Ríša s Tomem a odvezli do svého Apartmánu 3+1 (čti 3 musí ven aby se jeden mohl alespoň otočit v kuchyni), kde pod peřinou hlídala Adéla. Jenže ve stavu, že nezvedla ani hlavu. Šup do postele a spát, ráno se brzo vstává.

Úvodní podnik Italské národní série přitáhl docela zajímavou konkurenci, jak od nás, tak přijela i armáda místních squadra azzura, dále pár velvyslanců ze Španělska a Francie. Na startu to byla pěkná přehlídka jmen. Nám se dostalo pěkného přivítání a každého z nás volali do prvních dvou řad jako členy České repre. Moc jsem toho o trati nevěděl. Stihl jsem projet jen loňská videa a fotky, která slibuji vodu, bahno a traily s centrem závodu na autokrosovém závodišti.

Start na široké cestě bez nutnosti se někde mačkat. Jenže sotva nás odstartovali, tak italští hřebci vyrazili jak splašení. Testosteronem nabitý hoši v šusťákách začali rozdávat lokty a cpát se dopředu jak zběsilý. Tomáše to naštvalo tak, že se utrhl ze řetězu a táhl celé pole skrze festivalku až k prvnímu brodu. Tradičně jsem začátek prospal. Probudil mě až nějaký ten loket. První brod mi smočil špičky Icebugů a v následujícím stoupání jsem si začal brát pozice zpět. Fešáci měli problém do kopce a moc jim nechutnalo. Jejich chvíle slávy skončila ještě před koncem prvního kopečku. Žádné odpočívání, přeskákal jsem pár pozic a byl na kopci. Sběhem se dostáváme zpět do koryta. Rázem si doskočím mezeru mezi první skupinou a hravě předbíhám další. Tohle je výsostné území pro icebugy Acceleristas. Jestli někde věřím botám nejvíc, tak právě na kluzkém technickém terénu, jako je třeba koryto řeky. Na dalším stoupání předbíhám Ríšu, který dneska nemá moc svůj den a nejdou mu nohy. Tomáše předběhnu o kousek dál.

Až po sandback carry stoupám sám po klikatých trailech mezi vinicemi. Při odhození pytle kontroluji rozestupy za sebou a ke skupince předemnou. Jakmile někoho vidím před sebou snažím se je doskočit, abych měl alespoň vizuální kontakt. Takhle to trvá až po skalní úžlabinu s lanem, kde už lezu sám a nikoho před sebou nevidím. Na záda mi funí jeden makaron ale jakmile přijde stoupání nebo nošení klády končí naše krátké rande mezi vinicemi.   

Trasa pokračuje dál pěkně nahoru nebo dolů po cestičkách, kterou sem tam naruší nějaká překážka. Bohužel jsem ztratil úplně kontakt před sebou a přestává se mi běžet dobře. Není moc času vymýšlet co s tím. Loupnu do sebe gel a snad mi to za chvíli roztočí nohy. Makaron se na mě zase dotírá, ale hned za ním žárlí Tomáš a chtěl by taky. Chvilkový sběh přetne sít na které když se přehoupnu a slézám naskakuje makaron přesně nepochopitelně do mého směru. Dostanu pěkné kolínko do ksichtu na rozloučenou.

V dalším stoupání mě začíná bolet chodidlo. Někde jsem si našlápl kámen, kterých je tu požehnaně a jak to tak vypadá nebude to chvilkové. Hodinky ukazují uběhnutých 6 km. To bude ještě hodně bolet do cíle. Běží se mi ještě hůř a každý kámen, který našlápnu blbě mi to dává hodně sežrat. V té chvíli mě doběhne Tomáš. Jsem docela rád, protože nám to může oběma pomoct. No pomoct, od téhle chvíle to začneme docela řezat a i když se táhneme nedáme si nic zadarmo. Usmrkanec se mi chce smát že porazil zdravého a já nechci prohrát s usmrkancem . Tak si asi dovedete představit jak to mohlo vypadat od té chvíle.

Měníme si různě pořadí a upalujeme svižně dolů k festivalce. Nestavíme ani na občerstvovačce máme zpoždění. (Tomáš mi za to vynadal potom) První co nás dole přivítá je twister s českým povzbuzování. Tady mi to Tom nandá. Asi na 3x měním způsob, jak to přejít. Z-WALL a další hračky jsou v pohodě. V téhle fázi závodu mě to začíná nejvíce bavit a mám pocit že závodím. Střídáme si různě pořadí a jeden druhého potáhne. Mezi sebou máme občas i místního miláčka publika. Ale ještě si sním nebudeme hrát, to přijde až na bucket carry. Do cíle už to je něco přes kilometr. Najednou před sebou vidíme další 3 závodníky. Tomovi rudnou oči a zavelí ke stíhačce. Mlčím a plním rozkaz. Na konci bucket už je máme a místního miláčka necháme si hrát s kyblíkem někde vzadu. Na oštěp přibíháme ve čtyrech. První nedá, makaron dává, Tom nedává a já dávám. Ok, ta už je to jen mezi námi dvěma. Na plazení si tě připravím a vylézáme nastejno, přeskočíme beton a na pravé zatáčce mu nastupuji. Chytá se jen k poslední překážce. Tady opět využívám bot a na šiknou stěnu vybíhám kam až to jde. Přes oheň už jdu sám a dobíhám na sedmém místě v prvním závodě sezóny.

Převládá spokojenost i když podle průběhu závodu jsem opravdu začal závodit až když jsme seběhli dolů k festivalce. Nebo spíš od momentu, kdy mě doběhl Tom. Do té doby to bylo takové divné. Nedali jsme si nic zadarmo a zároveň jsme jeden druhého tlačili dopředu. „Přece neprohraju s nemocným“, nebo jak by řekl Tom „abych se mu mohl smát že ho porazím s rýmičkou“ .

Škoda, že celému závodu nedala vítěznou tečku Adéla, která první přivedla holky na twister ale špatně si chytla překážku a musela jít cvičit. Možná by to nebylo ztracené, kdyby trefila oštěp, ale i tam si zacvičila a brala bramboru.  Ríša se trochu trápil po celý závod, ale je to první závod sezóny. Jak se říká, první vlaštovka jaro nedělá. Tak není třeba si z toho dělat velkou hlavu, důležité závody teprve přijdou.

Závodní sezóna je tedy zahájená úvodním závodem Spartan Italské národní série. Mělo smysl řádně potrénovat s trenérem a soustředit se na opravdové závody. Snad dám dohromady pomlácené chodidlo, protože už za 14 dní je tu Mnichov a Kutná hora.

Děkuju za podporu od #ceskarepreocr  (Spartan Czech Republic & OCRA CZ) A veselé partičce A.R.T. za útočiště kam složit hlavu a odvoz z letiště a zpět.

Technické okénko:

Na závod jsem zvolil model Acceleritas. Na mokré a kluzké části závodu to bylo super. Horší to bylo na mnoho špičatých kamenů, kde by byl vhodnější spíše jiný model. Třeba ZEAL

Před startem jsem si dal PRE-enervitene. Na trati jsem pak do sebe dal už jen klasický gel, protože na mě přišel trochu hlad a nohám se jednu chvíli taky nechtělo. Naštěstí zabralo, hlad byl zahnán a nohy se taky začali trochu víc točit. Vystačil jeden gel až do konce. Na závěr , resp po závodě už klasika v podobě RECOVERY driku (dříve R2)

Na startu v krásném českém dresu od SweepSport. Měli jsme asi nejhezčí dresy ze všech zemí. Krása běhat pod českou vlajkou.

Na MetaXtren došlo ještě na letišti. Modrý na regenraci a prokrvení je skoro pravidelnost.

Spread the word. Share this post!

Leave Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *