Většina z nás chce něčeho dosáhnout. Dát si cíl, metu, vysněný čas nebo se někam probojovat. Cesta k tomu však může být různě dlouhá a různě obtížná.

S oblibou říkám, že člověk musí být trpělivý, protože i na Everest se jde krok za krokem. A každým takovým krokem jste blíž svému vrcholu. Každý krok je pro vás malé vítězství na vaší cestě. Jenže právě zde nastává moment, kdy hodně lidi sejde ze své cesty a nedosáhnou toho co si vytyčí. Nastaví si cíl, ale cesta k němu je příliš dlouhá a nastává stav, kdy lidé ztrácí motivaci a víru v dosažení. Neraduji se, nevidí své úspěchy či svůj progres.

Přitom stačí tak málo. Postavit si do své cesty schody, na které když vystoupíte jste blíž. O krok blíž.

Pozitivní náhled na cokoliv je ta nejdůležitější věc. Ať je cesta složitější je třeba se radovat z malých kroků. Z malých vítězství, které vás posouvají vpřed.

Jako příklad můžu napsat, jak přemýšlím třeba během tréninku.  V plánu vidím pořádnou nálož úseků, které je třeba odběhat. Řekněme třeba 8x 1km na úrovni ANP (anaerobní práh). Takže je jasné, že to bude trošičku bolet. 8 sérii je opravdu dost a když budu stát na startovní čáře před prvním úsekem. Mám skoro chuť to nějak osekat, abych to měl brzo za sebou.  Ale já si v hlavně nastavím jinou filozofii. Mám před sebou 4 série po dvou bězích. Jdu do první série a načínám předposlední běh první série. To znamená, že potom jdu poslední?! Ano přesně. První běh je pro mě předposlední běh v první sérii. A první série je předposlední série v první polovině 4 sérii. Až budu za polovinou tak znovu předposlední běh a pak poslední. Vidíte ten rozdíl, jak je možné se dívat na něco co trvá dlouho.

Při závodě nekoukám na první místo, ale na borce, kterému koukám na záda. Na další překážku. A pak zase…krok za krokem dál dopředu.

Udržte si pozitivní myšlení a radujte se z malých kroků, které vás vedu k vašemu snu. Za týden, měsíc nebo rok se otočte a podívejte o kolik se vaše cesta posunula.