Můj čas v Cincinnati se nachýlil ke konci. Je čas si zabalit a připravit se na odjezd resp. přelet na druhou stranu USA.
Budíček ve 3 ráno a pokus se nějak probudit je úspěšný. Velká snídaně z toho co mi tu zůstalo a mohu vyrazit přes Cinci na druhou stranu města k letišti. Jednu výhodu to však má. Silnice jsou o trochu prázdnější než normálně. I přes tuto výhodu v dopravě se mi podaří blbě zahnout a kolem mě se tyčí jeden mrakodrap za druhým. Centrum Cinci je fajn, ale přece jenom to nebylo tak nějak v plánu. Naštěstí není daleko sjezd, kde se mohu pod rouškou tmy otočit v protisměru a nabrat správný směr na letiště.
Tam proběhlo vše v pohodě. Teda skoro. Při vracení auta mě trochu překvapí bodáky ve vjezdech. To snad nechtějí vracet auta nebo co? Naštěstí moje bloumání ukončí jiné auto, které to v klidu přejede. Jsou totiž jednosměrné. Odevzdání auta je pak už formalita. Odbavení a čekání na let se trochu táhne. Škoda, že většina restaurací je v tuhle dobu zavřená. Na druhou stranu je víceméně klid na letišti. Cesta do SFO je s přestupem v Minneapolis. Je zajímavé jak člověk někde vyleze a je to úplně jiné, než kde do letadla nastupoval. Letiště je plné losů. Jsou snad na každém obchodu ve všech možných podobách. Restaurace a obchody jsou tak nějak lesní. Jelikož už je dopoledne, tak je letiště už dost přelidněné. O dost více než kde jsem odlétal. Po nalezení svého odletového gatu počkám pár minut na boarding a hurá do letadla. Jedna zajímavost, že pořadí nástupu je řízeno 4 skupinama. První jdou takzvaní Premium(oni mají fakt fajn sedačky), druhá je first class pak je následuje Zona 1 a nakonec moje Zona 2. Nevím čím je to dělené ale mám řadu hned za první třídou. Čekání nevadí, protože to není jako v autobuse, že by mi někdo zasedl místo.
vypadá že čůrá, ale nečůrá…jen tak si ho větrá na přechodu |
Lehce po 3 hodinách letu dosedáme na mezinárodní letiště v San Franciscu. To město je krásné i z výšku. Nemůžu se dočkat, až ho trochu prozkoumám.S radostí se shledám se svým báglem a místním vláčkem se přesunu k půjčovnám aut. Nevím proč zrovna u Alamo je největší fronta ze všech. Nezbude než si to vyčkat. Netrvá to však dlouho. Trik s economy car se zdá vychází dobře. Protože už nejsou dostávám o trochu větší auto za stejnou cenu. Sice mě místní obsluha zkouší přemluvit, že je nemožné procestovat Ameriku v malém autě. Že ten autobus, kterému říkají osobní auto je naprostá nutnost pro cestování jedním člověkem. Statečně odolám vábení 3 litrového 8 válce a jdu se nasoukat do svého Chevroletu.
Nemusím si ani položit otázku kam jet. Auto mě samo táhne ke Golden Gate. Nejedu ale po hlavních tazích, nýbrž bočníma uličkama, abych si vychutnal San Francisco ze samotného nitra. Kopečky nahoru a dolů jsou úchvatné. Čekal jsem hodně, ale je to fakt prudké. Sotva vyjedu ke křižovatce, která je tak nějak rovně tak se to hned zlomí nahoru nebo dolů. Ještě, že nemusím chodit pěšky do těch kopců. Přes rovné silnice bez zatáček je vidět několik kilomnetrů daleko. Celé město je rozkrájeno na malé nebo velké čtverce či obdelníky. To je prostě úžasné. Ohromující.
Auto zaparkuji u Mason Centra a skočím si pro jídlo, protože jsem hladový jako vlk za celý den. Hned potom se přes loděnici vydám podél pobřeží až ke Golden Gate. Po celé délce jsou rozseté grily na pláži a rodiny zde tráví čas. Nafouknuté balonky zdobí lavičky, pouštějí draky, griluji a podobně. Hodně je vidět, že grilování je jejich oblíbená disciplína.
Je tu také hodně půjčoven kol. Kdekdo si to na nich brouzdá sem a tam podél pobřeží. Běhání je tu také docela časté. Ale když vidím u některých (skoro u všech) lidí dost nekoordinovaný pohyb běhu tak mám o ně i trochu strach.
Hodně tu fouká vítr a tak tu mnoho lidí provozuje kitting nebo serfují. Čím blíže jsem tomu červenému mostu, tím více je tu lidí. Pobřežní mola jsou obsazená rybáři nebo skupinkama co dělají selfie. Každou chvíli je slyšet vrtulník, který si to někdy bere pod mostem, někdy nad. Na co si lámat hlavu s letovou výškou. Po hladině se prohánějí čluny na které dohlíží pobřežní stráž. Vystoupím po schodech a cestičkách až k mostu a mohu se začít kochat tím pohledem co je asi na miliónu fotek. Nemá to chybu, fotky nekecají. Pořídím taky pár fotek, povinné selfie. Nevynechám ani most samotný. Z druhé strany mohu pozorovat tichý ocenám zalitý sluncem s pomalu se vzdalující nákladní lodí. Nazpět to vezmu trochu jinou cestou, abych viděl zase další kousek tohoto města. Od auta se ještě vydám na druhou stranu do přístavu, kde jsou ukotvené velké plachetnice. Z přilehlého kopce na kterém jsou stará děla a pozůstatky pevnosti je úžasný výhled na Oakland Bay Bridge a Alcatraz s celým zálivem.
Přemýšlím kam se vydám před blížícím se večerem. Projedu si ještě pár uliček, několikrát překřížím trasu historické tramvaji a navštívím botanickou zahradu. Tady se chvíli bavím místní skupinkou, která na kolečkových bruslích jezdí okolo reprobedny a předvádí krasobruselní. Malá zastávka na kraji Chinnatown a krátce i Downtown. Jednu věc však musím uznat. Před mnoha lety jsem hrál pc hru Driver. A jedna z lokací bylo právě tohle město. A světe div se, vymodelované to bylo perfektně. Častokrát jsem věděl kam jedu nebo blízko čeho jsem. Musel jsem se tomu smát, pač mi to přišlo fakt vtipné. Jediné co jsem nemohl bylo narážení do auto co překážela nebo předjíždění po chodníku.
Takhle vypadá skoro celé pobřeží od loděnice až ke Golden Gate |
Neodvratně se naplnil čas v San Franciscu a já se vydal na cestu k jezeru Tahoe. Měl jsem před sebou cca 200mil. Rozhodl jsem se, že pojedu dokud to půjde a pak se někde prospím. Krize začala přicházet někde na půlce cesty k Sacramentu. Oči se začali zavírat a byl nejvyšší čas najít pumpu a prospat se. Nemají tu benzínky jako u nás, ale jsou situované dále od dálnice a musí se k nim odbočit. Obvykle se sjede do takového fastfood „náměstíčka“ kolem kterého je několik fastfoodu a benzínka.
U mě vyhrála Subway. Nechal jsem si udělat teplou bagetu a šel se natáhnout na šest hodin na zadní sedačky. Spal jsem bez řečí po tom celém prochozeném dni. Odpočinek mi dopřál dalších 45 minut bdělého stavu řízení, než jsem začal zase usínat. Tak opět někam zajet a zase hodku spát. Mezitím dálnice zeštíhlela ze 4 pruhů na dva. Pak se začalo stoupat a stoupat lesem, až někam do 2000mnm. Silnice už byla jednoporudová a táhla se až k uvítání „Welcome South Lake Tahoe“. Jaká to byla úleva, že jsem dorazil.
V 5 ráno to vypadá docela klidně. Najdu ještě ubytování, abych ráno nebloumnal kde je. Ještě zkusím najít někde restauraci nebo přístupnou wifi. Po 4 kolečkách městem vím přesně kde je jaká restaurace, ale žádná wifi. Nechám to na ráno a jdu se dospat.
Jsem v cíli….
Příště Vám povím něco o Lake Tahoe a jeho úžasném okolí…
Druhá část loděnice směrem do centra a Oakland |
loděnice |
Alcatraz |
Už na odjezdu do Tahoe |