Pár řádků z období  Března – Dubna 2015

Začátek března pro mě byl ve znamení návratu k tréninku. Konečně ze mě mohla spadnout všechna nervozita a já jsem začal myslet na znovuzískání kondice.

V minulém článku jsem popisoval několik změn, které jsem učinil. Neskočilo to však jen botama a změnou místa tréninku. Další změny měly ještě následovat. Před každý trénink jsem zařadil  atletickou abecedu. Lehké zahřátí po kterém následuje kratší protažení nohou a trupu. Až poté začíná samotný trénink. Je úsměvné, jak jsem dosud tyto základní věci ignoroval.

Za první týden jsem uběhl okolo 20km opravdu volně. Druhý týden lehce přes 30km, což je ani né polovina mého původního týdenního objemu.  Říkal jsem si, že však není kam spěchat.  Je to začátek cesty, schůdek po schůdku..krok po kroku.

Během doby, co jsem najížděl na tréninkový cyklus  po tak dlouhé době, jsem se cítil  trochu  únavený. Byla to ale únava příjemná:).  V třetím týdnu jsem měl v plánu první tempový běh. Na začátek jen 3x500m na TF160 (TF = tepová frekvence).   Moje hlava s tím tak nějak nebyla srovnaná a pravděpodobně ani noha nebyla ještě 100% připravená. Byl jsem z toho hodně nervózní a trochu se i bál posunout se dopředu, abych si s tím znovu něco neudělal. Přeci jen je něco jiného mít v tréninku výklus a mít nějakou formu intenzity. Začátek tréninku nenasvědčoval ničemu zvláštnímu. Rozklusat , protáhnout a vyrazit na trénink. Po cca 2km jsem však ucitil znovu bolest v koleni. Byla to ale jiná bolest než v předchozích týdnech tréninku, kdy jsem koleno cítil. Tahle bolest neustala a já měl strach, že se to vrátilo. Proto jsem radši přestal s během a došel jsem zpět do auta. Po zbytek týdne jsem měl odpočinek, strečink a plnou hlavu otazníků.

Naštěstí to asi byla jen daň z tréninkové únavy po předchozích týdnech. Navyknutí na zátěž trvalo déle… Po pár dnech byla noha v pohodě a já se mohl pomalu těšit, jak opět nazuju tréninkové boty.

Následující týden jsem opět začínal od nuly. Pár kilometrů výklusu v tempu okolo 7 minut. To se nedá mluvit o nikterak závratné rychlosti. Ale ten pocit, že znovu běžíte je k nezaplacení. Postupem času se i rychlost zvedala. Lépe se mi běželo a cítil jsem, jak se dostávám zpět. Nebyl jsem tolik udýchaný, rychlost na km byla lepší, celková koordinace se také zlepšovala.  Mohl jsem si dovolit delší a delší výběh. Týden co týden šel tréninkový objem postupně nahoru.

Poslední 2 týdny před zavodem v Liberci jsem konečně cítil, že bych mohl zapojit intervaly a trochu náročnější běh. Tam jsem ztratil nejvíce během té doby, co jsem nemohl běhat. Bylo to opravdu hodně znát. Nemohl jsem udýchat kratší interval okolo 5 min. Hned jsem cítil, jak mi vadnou nohy a potřeboval jsem mnohem více času, abych se dostal do tepové pohody. Rozhodně žádný zázrak před Libercem. Ujišťoval jsem se, že nejdůležitější pro mě bylo, že to koleno snášelo dobře.

Bohužel to však nešlo tak hladce, jak se mohlo zprvu zdát. Týden před závodem jsem po jednom tréninku přestal cítit pravé stehno od kyčle až ke kolenu. Vypadalo to asi tak, že jsem se sprchoval a necítil jsem ani horkou ani studenou a vlastně i na dotek.  Bylo to, jako bych šahal na něco jiného než svou nohu. Trochu zvláštní pocit. Zjištěním bylo opařené stehno :o) Zajel jsem za Terezou Beranovou na Fyzioterapii kde jsem to sní probral. Když si mě posléze opět prohmatala, tak bylo jasné odkud to je. Zablokoval jsem si záda, resp skřípl jsem si sedací nerv a odtud pramenila necitilivost části nohy. Měl jsem strach, aby to nebyla ploténka, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Po celou dobu tréninku jsem podvědomně při běhu odlehčoval pravé noze. K tomu špatné držení zad a trupu čímž byl problém na světě.  Disbalance jak vyšitá. Takže je opět na čem pracovat. Naštěstí se s tím dalo trénovat i když to bylo nepříjemné.

Nadešel čas závodu a já pomalu začal vyhlížet Sparťanskou arénu v Liberci. Byla to pro mě meta, motivace…první zastávka na cestě za svým snem. Srovnaný s tím, že to jdu hlavně doběhnout jsem si zabalil věci a začínal dost těšit…

I na Everest se jde krok za krokem…