Povečeřet v domě, který byl po nějaký čas základnou pro olympioniky a cítit i po tolika letech tu atmosféru, byl jeden z mých největších a nejhlubších sportovních zážitků.

Před samotnou večeří, je v plánu  briefing závodní trati. Prozkoumat olympijskou vesnici a celé to završit již zmiňovanou večeří v olympijském domě.

Po samotném příjezdu atmosféra a kouzlo místa předčilo mé očekávání.  Vysoké kopce lemují údolí ze 3 stran jako mohutné hradby. Chybí jen poklička, která by to celé přikryla. Mezi stíny hor leží městečko Squaw Valley, kde olympijské historie dýchá na každém kroku.  Dnes a hlavně zítra je však centrem pro všechny spartanské závodniky z celého světa. Všude jsou vidět spartanská loga, vlajky a hlavně závodníci. Kde kdo má na sobě tričko „finisher“ z nějakého předešlého závodu a nasává atmosféru okolo, která je fantastická.

Areál je udělaný moc příjemně. Hlavní pódium je situováno před olympijský dům. Alespoň vím, kam pak půjdu na jídlo.  Trochu mě překvapil spartan fan shop, protože je tam mnoho věcí,  včetně těch co nejsou na netu. Překvapila mě i cena. Ta byla bez jakékoliv slevy, úplně stejná jak na netu a někdy je to  prostě dost drahé. Ale to už hold tak je.

Konečně, začíná závodní mumraj…a to včetně nervozity, která o sobě dává vědět docela hlasitě.

Už jen to, že jsem na místě, kde byla  Olympiáda, ve mně vzbuzovalo zvláštní pocity. Nikterak špatné, spíš dosti nepopsatelné. Holky říkají, jak jim létají motýlci v bříšku, když sedí vedle fajn kluka. Mě motýlci šimrají na stehnech při pohledu na tohle místo a na kopce kolem.

Při procházení areálu jsem okoukl i překážky co jsou v blízkosti festival arény. A není to žádná pohodička.  Monkey bar jaký  jsem u nás zatím ještě neviděl a to nemluvím o tom multi monkey baru co je před cílem. Kombinace kruhů, lana a tyče s délkou snad 20m. To bude  ale zítra maso.

Nyní je však na čase breafing před zítřejším závodem. Dosti překvapující je pro mě odhalení trati spolu s polovinou překážek. To je poprvé co se s tím takto setkám.   Prozatím to totiž bylo absolutní tajemství. Když jsem to poprvé viděl. Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad. Někdy je lepší  nevědět kolik toho zítra nastoupáme :o)) . Na druhou stranu mě nepřekvapuje , jak příjemný a charismatický Joe de Sena (zakladatel Spartan Race ) je . A to se nechá vyhecovat a snad 20 minut dělá před námi buprees. Nutno říci, že dost poctivě. Dostáváme důležité informace, kde a kdy máme být (stejně to bylo jinak). Jaká bude trat, kam se poběží, jaké překážky jsou „povinné“. O rozhodčích, kteří budou hlídat burpees. A plno dalších méně či více důležitých informací.
Uprostřed tohoto breafingu mi na rameno zaklepe jeden chlápek. Představí se jako Milan Jakůbek a podle hlasu poznávám slováka. Díky tričku z Lomnice doufal, že najde někoho, kdo mluví stejně nebo alespoň podobně jako on. Milan se vydal do USA na tenhle závod, aby běžel OPEN vlnu a druhý den sprint. A to prosím pěkně, bez jakékoliv znalosti angličtiny. Uměl jen „hello“ . Ale pro všechny příležitosti měl v kapse slovníček „angličtina na 5 minut denně“ . S touhle výzbrojí si půjčil auto. Zajel sem. Sehnal si ubytování  přes známe či neznáme. Dali  jsem se do řeči. Milan vyklíčil, jak to s ním je a že hodlá po závodě cestovat po USA. Ale zatím má plán max do konce víkendu. Stojím tam udiveně a nechápu, kde se v něm ta odvaha bere. Když jsme byli na svačince, tak si neuměl ani objednat jídlo. Nepřeložil si jídelák. Prostě nic. Ani snad nocleh na víkend neměl jistý a tak mi říkal, ať mu dám adresu, že mě jeho navigace najde i pod zemí. Kdyby mu to neklaplo, tak by přespal u mě. Má můj obrovský respekt. Do teď sleduji, jak projíždí USA (psáno 25.11.15) a jak se celkově má. (mimo jiné si zajel i do Sacramenta na SUPER SPARTAN, aby dokončil druhou Trifectu). Jen jsem žasl a žasl….každopádně jsem velmi potěšen touhle společností. V neposlední řadě, jsem byl rád, že jsem více jak po deseti dnech mluvil jinak než anglicky). S Milanem se loučím a domlouváme se, že se potkáme zítra a uděláme pár fotek.

Čas večeře je tu.  Vystát frontu před registrací, vyzvednout balíček a hurá na jídlo. Z velmi hezky připravených rautových stolů vyhrává losos a kusy zeleniny. Doslova kusy :o) Jsem rád , že do sebe mohu naházet něco zdravého, co mi připomíná sladkou Evropu. Jak si tak do sebe házím jednoho lososa za druhým a kecám s Tomášem Satinský, kterého tam potkávám. Připojí se k nám Zuzana Kocumová.

Prohodíme pár slov a při té debatě mimo jiné docházíme se Zuzanou k tomu, že jsme bydleli ve stejném městě. Běhali jsme na stejné kopce, procházeli se okolo stejných jezer. Jen v jiné dny. Fakt zábavné zjištění. A to prosím pěkně celý týden. Dokonce jsme oba stály na Monument Peak . Nejvyšším bodě okolo South Lake Tahoe. Dotlačím do sebe asi 4 kus lososa a koukám na Zuzku, jak si po tom všem jde naložit Tiramisu. Poprvé….podruhé…..potřetí….

Následný rozhovor byl asi takhle nějak:

Petr: „Zuzko, ti to sladké nějak zachutnalo ne?“

Zuzka:  „právě jsem na pátém kilometru“

Petr: „cože?“

Zuzka: „musím si doplnit energii na zítra“

Petr: „no je to výborný, to jako že ano.“

Zuzka: „ naprosto suprové, už jsem v polovině závodu“

Petr: „No já asi neodolám a dojdu si taky“

Zuzka: „jen běž. Představuji si, kam až mi to vystačí a stále nejsem u konce. Jdu na další kolo“

Nakonec  Zuzka spořádala asi 5 nebo 6 kousků a druhý den se to ukázalo jako strategická výhoda. Příště to udělám taky tak :o) Mistři světa prostě závodí na Tiramisu.

Fajnově jsme si při tom popovídali. Přece jenom těch zážitků z těch pár dní v USA je opravdu hodně.  Večer už se však začínal blížit a nastal čas nabrat směr domov.   Zuzku jsem svezl na hotel a mě čekala ještě hodina cesty domů. Limit nelimit, už jsem chtěl být na pokoji a znovu si překontrolovat věci na zítra. Dobalit si dobalené. Nastavit budík a spát….

Zítra mě čeká dosavadní vrchol mé závodní kariery…závod, který nic neodpouští…