Cesta za Trifectou. Krok třetí : Vítězný SPARTAN RACE SUPER Bořetice 2014

Rozloučení s rokem 2014 bylo tam, kde to všechno na jeho začátku začalo. Netušil jsem, jak sladký návrat do Bořetic to bude.

Ale popořádku. Po Klínovci jsem si dopřál trochu odpočinku a lehké výklusy. Euforie pomalu vyprchávala a únava po náročném závodě také. Abych se vyhnul chybám, které jsem udělal v přípravě na Klínovec, tak jsem se spojil s Vojtou Beranem, abych navázal na naší dřívější spolupráci.

Po nutném odpočinku jsem s Vojtou probral poslední cíl a ambice. Seznámil jsem ho s tím, jak jsem běhal a jaké mám týdenní objemy. Vojta připravil nástřel tréninkového plánu a po vzájemných korekcích jsem mohl pomalu vlítnout do tréninku.

Z počátku byl trénink nastaven 5x týdně v podobném objemu, jaký jsem běhal dříve, ale tréninkové jednotky byly rozdělené na různé části. Jako např. rychlost, silová vytrvalost, objem a regenerace. Tento způsob mi vyhovoval, protože jsem věděl, kdy mě čeká tvrdý trénink a kdy si naopak mohou odpočinou nohy i hlava.

Prvních pár týdnů bylo ve znamení seznamování se s novým tréninkovým plánem a postupné navyšování intenzity a objemu.

Opravdu to byla příjemná změna a musím říci, že jsem se cítil lépe i fyzicky. V běhu jsem pocíťoval více energie a lehkosti.

Do Bořetic scházelo už jen pár týdnů a já jsem se začínal dost těšit. Návrat do této malebné vesničky plné vína, vinic a bahna bylo pro mě srdcovou záležitostí. Oproti loňsku jsem věděl co mě tu čeká. Hromada bahna a totálně ledová voda a na druhou stranu příjemný areál pod zdejšími kopci.

Start

Věci zabalené a mohlo se vyrazit. Přijeli jsme včas a měli fajn místo na parkování. Po ránu byl čas si projít kde co je, okouknout začátek trati a jít se převlékat a připravit. Start jsem měl hned po Elitní vlně, takže nebylo moc na co čekat. Jediné co mi vrtalo hlavou bylo “Kam že to startujeme? Vždyť tím směrem byl minule cíl”…

Elitní vlna je pryč a mě se pevně zmocňuje mravenčení a startovní nervozita. Pomalu už nevnímám, co mi manželka  říká a soustředím se na sebe. Nástup do koridoru, nějaké hlášky startéra, trocha kouře, hodně kouře a start. První kroky nevidím vůbec nic, bílá tma. Běžím směrem, jakým jsem stál na startu. Víc se asi nedá, protože bych naběhl divákům do náruče. Tahle dýmovnice se fakt povedla.

První překážka je jednoduchá, ale to co přišlo potom nikdo nečekal. Ten potok, co byl loni po kolena a šlo se přes něj o hodně lépe dostat byl letos  stejně smradlavý , ukrutně dlouhý a co hlavně krásně vybagrovaný. Bylo to nekonečné belhání se ledovou vodou na stovky metrů. Vody bylo tolik, že se dalo někde i plavat. Naštěstí jsem tam přiběhl mezi prvními dvaceti a tak jsem se nemusel protloukat tam vzadu. Už v tomto potoce potkáváme první závodníky z elitní vlny a to nemyslím kluky z Neratovic.

zase ta voda…opravdu to bylo i na plavání

Pod mostem míjíme pár pneumatik a konečně je vidět, kde půjdeme z vody ven. Občas do něčeho pod vodou kopnu, občas se probořím, ale pokračuji.  V duchu mě napadá, že by byla pěkná prasárna dát za tohle monkeys bar. Sotva vylezu z vody, snažím si vzpomenout, jak se běží a běžet. Vypadá to jako něco mezi debilním robotem a batoletem. Další na cestě jsou prolézačky a hned po nich jáma s bahnem. Sotva se trochu naučím běžet, tak znovu do potoka a nabrat směr k tomu, čeho jsem se bál. Vidím plno lidí jak z naší vlny tak z elitní. Všichni kloužou a padají. Volím kudy to přeručkovat a daří se…uf nemusím na zem a pokračuji dále. To bylo naposledy, kdy se mnou běžel někdo z mé vlny. Následuje přeběh pole a tahání pytlů na laně a konečně delší souvislejší běh. No jo jenže do kopce :o)

V téhle části míjím pár dalších závodníků, chytám tempo a běží se mi o dost lépe. Po výběhu okolo louky do lesa nás čeká lanová síť, chození po hraně prkna a pak zase běh nahoru  dolů…a opět nahoru  dolů. Běží se mi dobře, ale nevím jak rychle. Neměl jsem se koho se chytnout, kdo by běžel stejně rychle.  Někdo mě pobízí, někdo jen ustoupí stranou a je rád, že má důvod na chvíli zastavit. Tahle lesní část mi utekla celkem rychle, pač jsem byl trochu v tranzu. Při výběhu z lesa na mě čeká moje nenáviděná překážka. Nachytala mě na Klínovci, ale tentokrát jsem si na ni věřil. Nastupuji na kůly, jde to…jde to…a padám asi v půlce. Jsem nasraný, nakopávám jeden z kůlů, jdu dělat angličáky. Tady mi slečna po odcvičení říká, že nemám všechny.  Nemám sílů se sní hádat a dělám jich skoro 10 navíc. Nevím od kdy počítá, nebo jestli stíhá počítat všech těch 12 dalších borců co tam jsou taky, ale oni jsou šéfové, ne?.

těsně před oštěpem

Delší stoupavá rovinka k horizontu kde převracíme penumatiky. To už jsme v místech, kde byl i loňský sprint. Běh mezi vinicemi je příjemný a pomalu nás vrací zpět do areálu. Konečně míjíme také rozhlednu a chvíli na to spatřím ten zbytek brutální trasy co nás ještě čeká. Seběh do půlky kopce z jedné strany údolí přerušuje nošení pytlů. Loni to bylo krátké, ale letos to je fakt dlouhé. I tak se pouštím do běhu s pytlem na zádech, síla je, tak proč nejít. Odhodím pytel a sbíhám dolů do údolí, abych s vytahanýma rukama jak opičák přelézal stěnu.

Dochází mi, že se blížíme do konce. Ale to je potřeba ještě překonat ten bahnitý a brutální výběh , co jsem viděl z druhé strany údolí. Když jsem to spatřil, vypadalo to nekonečně, a taky že to bylo nekončené. Stehna pálí a lýtka jsou na tom hodně podobně :o)

Nahoře jako odměna šplh po laně…ten je v poho. Jako konfort si mohu ještě vybrat lano. Přes povzbuzování okolních díváků jde špl o hodně lépe, zazvonit a jen neslítnout dolů dřív než bych potřeboval. Trasa  vede dál z kopce, proskakujeme remízkem a do  posledních překážek.  Lano s kluzkou stěnou je o proti loňsku také bez fronty, ale i tak to není procházka růžovou zahradou. Skok do bahna, rychle po laně nahoru a pak dlouhý seběh dolů. Konečně vidím manželku jak překvapeně bere foták když se řítím z kopce k oštěpům. Hlavou mi probleskne Klínovec, kde jsem to hodil do lesa. Myslím na to, že to prostě trefím. Beru oštěp, svírám a házím. Parádní trefa. Zařvu si radosti a plný té euforie přibíhám k ostnáči. To je taky prvně, kde mám ostnáč v trávě. Jaký to komfort.  Rychle proplazit a pak už jen vítězný přeskok ohně.

Mám ohromnou radost, že jsem vyhrál svůj běh. Na druhou stranu mi ten závod přišel nějak rychle u konce. Stále mám totiž pocit, že jsem neběžel naplno. Takový ten pocit vyčerpání nějak nepřichází.

Po pár hodinách zjišťuji, že mě už nikdo nepřekonal a já vyhrál OPEN  kategorii. Věc, kterou jsem si představoval v koutku duše jsem dokázal!!! AROO!!!

Letošní spartaňský rok uzavírám lahodným burčákem a teplým jídlem. Jen ta sprcha byla  opět studená. :o)

skoro jako superman

Bořetice jsou pro mě srdcovka a rád se sem vracím.

Příští rok už budu startovat v Elitě. A i přesto, že jsem vyhrál to bylo pro mě velké poučení a ukázalo mi, jak velké rezervy mám. Však je přeci pravda.. poznáš až v cíli.

Trifecta je doma a nejlepší výsledek taky

Na závěr ještě poděkování mé Danče za podporu a trpělivost během celé té připravy k závodu…

Spread the word. Share this post!

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..