Road to Tahoe – volume 2

petrvinick

Můžu to nazvat jakkoliv. Návratem ke kořenům, pomstou, útokem, závěrem, pokusem. Ale ani jedno slovo nevyjádří pocity, které se ve mně perou, když vidím rolovat letadlo na ranveji. Mise World championships Spartan začíná a já se vracím na magické místo v okolí jezera Tahoe. Na místo, kde jsem před čtyřmi lety poprvé vstoupil do velkého světa OCR závodů. Na místo, které je pro mě speciální.

Je to tady. Nabíráme první metry směr Amsterodam, kde se spojíme se zbytkem výpravy. Vykoupíme Starbucks a brownies. Naplníme batohy jídlem na úmornou cestu do San Francisca. Cesta neutíká ani přes filmy, ani přes spaní, pochodováním po palubě. Přesto nás Kalifornie vítá krásným slunečným počasím okolo poledne.  Vyzvedneme káry a namíříme si to k přístavu. Odkud dělám průvodce na odpolední vyběhnutí po okolí. Nemusím tu pátrat jako před lety. Proběhneme celé pobřeží od přístavu až po Golden Gate. Pokocháme se pohledem na tichý oceán a zase zpět. Celý den pak uzavřeme zkoumáním uliček, mola a tuleňů na pier39. Vážně skvostné místo. Když do toho zapadá slunce přes most, právě vtedy pochopíte proč „Golden Gate“.

Jsme už trochu KO a ostatní taky. Tak po dohodě ujedeme kus cesty a při nějakém přehledném obchoďáku odstavíme auto a půjdeme si lehnout na chvíli. Lehnout je trochu nadnesené slovo v autě plném lidí.  Spíme, když nás v jednu ráno budí uklízeč listí světly a troubením do auta. Nechápu proč nás prostě neobjel. Musel jsem mu uhnout a zase zaparkovat a spát dál. No úplně příjemné to nebylo. Pač jsem nevěděl přesně, kdo na nás troubí. Hodím auto jinam (čti na druhu stranu obchoďáku do stínu lamp). Ve 3 ráno nás budí trochu víc světýlek. Přijel místní šerif se optat, jak se nám hajá. Mnoho párů vystrašených očiček na něj hledí. On má velmi podobný výraz a překvapeně se ptá proč tam jako spíme jak sardinky. Vše si vysvětlíme. Ujistí nás, že spíme na bezpečném místě. Popřeje nám dobrou noc a nás čeká ještě nějaká ta hodinka do rána. Tentokrát už bez návštěvy.

na pláži Emeral Bay

Údolí jezera nás vítá slunečným počasím. Opět bude naše základna na jihu jezera v South Lake Tahoe. Nevím proč, ale přijde mi tahle část hezčí než jiné.  Ovšem, než se přesuneme na ubytko natáhnout párátka na postel. Střihneme si krásný trail v okolí jezera Fallen leaf lake. Úzké cestičky, kameny, klády a vonící borovicoví les. Prostě ráj pro Oribi. Běhal bych tu celý den, jak je tu krásně. Opět se mi vybavuje co všechno jsem tu zažil před lety. A mám potřebu se podívat jestli všechny ty kameny stojí stejně jako tehdy.

Po ubytku nakoupíme krmení, aby zabydlení bylo kompletní. Denní stereotyp je tím pádem daný. Než jdu spát spojím se do práce, protože oni akorát snídají. Vyřídit co je třeba. Vyčistit pracovní poštu a zalehnout. Ráno se probudit, změřit se MySasy a začít pracovat, jelikož pošta se přes noc zase rozmnožila. Snídaně a plnit aklimatizační plán co mám od trenéra, aby vše klaplo, jak nejlépe mělo. V rámci jedno z prvních výběhů se vydáme na Monument peak. Jeden z nejvyšších vrcholů v okolí. Od jezera vybíháme z 1900mnm a končíme ve výšce přes 3000mnm. Na začátku nás malinko znejistí cedule o kojotech, ale kdo se bojí nesmí mezi kojoty že? Zase dělám průvodce, protože před pár lety jsem tu taky pobíhal. Lovím v paměti místa kudy jsem nahoru běžel tehdy. Po hodině a něco stojíme na vrcholku a hledáme místo kam se schovat před větrem. Zahučí do mě svačinka od Enervitu, abych zase připraven na dávku vysokohorského poběhání.  Vydáme se ještě na okolní kopečky, ať tu strávíme co nejvíce času v nadmořské výšce. Dneska pokud možno co nejvíce v nízkých tepech.

Jsem trochu v pasti z těch obchodáků zde. Buď nevím co si koupit, nebo toho mám tolik že bych tu vydržel dobu ledovou. A to nemluvím o návštěvě IHOP. Typické americké snídaně. Plné palačinek, míchaných vajíček a omelet. Noo já odcházím s cukrovkou a nutností tak 4 hodiny běhat, abych tu sladkou nálož vyběhal. Sem už bez dozoru ne.

Další dny jsou podobné. Modrá obloha a lákadla všude kam se podíváš. Někdy se party trhám, pokud mi trénink nepasuje do programu. Jindy jdeme zase společně. Z celého pobytu mi nejvíce utkvěl v paměti výběh na Mc Tallac. Ikonický vrcholek, který se tyčí nad jezerem Fallen Leaf lake. Vede k němu krásný ale dosti technický trail asi 8km dlouhý. Nejdříve nás pěšina zavede po vrstevnicích nad jezerem a dále mezi dvě malá jezírka schovaná v lese. Pak už se cesta stočí do kamenného pole a vede přímo k vrcholu. Slunko pálí, cesta je v odrazu slunce na kamenech poznat je v ošoupaných nášlapech. Občas zabočím zle, jindy skáču jak kamzík přes šišaté kameny.  Po 5km, když si myslím, že jsem už tam se teprve ukáže ten pravý vrchol hezky v dálce. Pěšina se malebně točí mezi keře. Každé zastavení je doprovázené krásným výhledem. Překrásná příroda. To nejkrásnější ovšem čeká na hoře. Špičatý vrcholek, který jak na talíři nabídne pohled na jezero v celé své kráse. A jako kontrast na straně druhé výhled do hor, kde není ani živáčka. Jezírka, sněhové polštáře a kamenné pole. Běžel bych tam hned. Ta představa tam pobíhat je tak lákavá. Že chvílemi přemýšlím kudy to tam střihnout při cestě zpět. Ještě nějakou dobu vychutnáváme vrcholové chvilky, než se vydáme zase zpět. Závěrečný sběh je už za odměnu. Sice né každý doběhl tak jak vyběhl. Někdo sebou cestou sekl a jiný za hledal vodu u každého koho potkal. Ale bylo to prima. Mc Tallac je krásný. Stejně tak jako koupání v průzračném jezeře u Emeral Bay. Blízké vodopády jsou už jen třešničkou na dortu v tomhle krásném kousku přírody.

  Příprava končí, zítra je zahájení šampionátu. Ale o tom zas jindy..

Spread the word. Share this post!

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..